Ukrajina-Rusko ......

Přemýšlel jsem, zda použít slovo Ukrajina-Rusko válka, okupace, zvláštní akce …. A nechal to raději volné, protože jsem nenašel žádné vhodné slovo. Covid nám skončil, mávnutím proutku ve čtvrtek 24. února, kdy Ruská armáda vstoupila na Ukrajinu. Před dvěma lety, ke mně přišla dvě slova „dva roky“. O těchto "dvou letech"" jsem psal v prosinci, samostatný blog.

Takže co se dnes děje, již bylo „naplánováno“ a mělo se to dít. Na politické úrovni roztržka trvala mnoho let a teoreticky by se dalo očekávat, že napětí bude eskalovat. Ale jak je možné, že jsem před dvěma lety věděl, že se něco velkého bude dít?

V mediích, mezi lidmi se mluví nehezky k Rusku. Že Putin je psychicky nemocný, že prý je „osamocený“ díky covidu, nebo, že chce po Ukrajině okupovat další státy. Ale já si to nemyslím a vím, že Putin ví dobře, co dělá a ví, jaké následky za to ponese on a Rusko. A přesto do toho šel. Jedna z mích domněnek, které můj mozek „vymyslel“ 😊 na základě informací, které získal z medií, je ta, že nechce, aby v Ukrajině a jiných blízkých státech, byla Americká armáda, tedy NATO. Ono to dává smysl, americká raketa z Ukrajiny poletí do Ruska cca dvě minuty. Zato, kdyby chtěl Rus zaútočit na Ameriku, jeho raketa by letěla dvacet minut. Takže zde máme jeden důvod, proč nechce Rus Američana u dveří. Prý po rozpadu východního bloku se Rus a Američan domluvili, že území východních států, bude neutrální. A co tu máme? Polsko, Slovensko, Čechy … jsou v NATO. Plně chápu obavu Rusa a radost Američana, nad oficiálním přiblížením se k potencionálnímu nepříteli, a to ještě bez boje.

Mozek vyhodnocuje jen to, co je mu předloženo. Dále mozek bere spíše v potaz negativní vyhodnocení, než to pozitivní. Proto jsem si uvědomil, že naše situace nás učí, jednu velkou věc, a to poslouchat své srdce. To nemyslí, ono ví. Mé srdce hlásí, že Rus nechtěl válku, ale byl donucen do ní jít. Protože šel cestou menšího neštěstí. Umíte si představit, kdyby vyčkával ještě několik měsíců? Američan by se nacpal na Ukrajinu, a to by pak byla válka se vším všudy. Američan chce válku, protože ví, že na ni vydělá. Amerika je ekonomicky v řiti a válkou by si polepšila.

V knize „Můj otec byl MiB“ se píše o Chazarech a jejich „slibu odvety“ Rusku. Chazaři se „rozprchli“ z Ruska do světa a dnes z nich jsou Rothschildové …. a další vládnoucí elita, která tahá za šňůrky loutek v podobě prezidentů, korporací… Tím, že zničí Rusko, získají další moc a prostředky.

Tato „vládnoucí“ elita, není pánem světa, ale je také loutkou dalších entit. Tyto entity nás po tisíce let zneužívají a mají nás jako „ovce“ na maso a energii. Zde jsem zašel asi dál, než jsem chtěl.

Chtěl jsem napsat pohled na celou věc. Není to pohled na problém, toto není problém, ale další „úkol“ ve škole života. Dnes v noci jsem si uvědomil, že se s tímto „systémem“ nedá bojovat silou, násilím, tak jak to dělá on. Protože bychom se dostali na stejnou úroveň, jako on. Je třeba bojovat srdcem, Láskou, odpuštěním. Milovat a odpouštět, neznamená to, že si necháme vše líbit, ale nebudeme násilí oplácet, pouze se bránit, vykrývat „úder“, ukročit bokem a nechat energii protivníka projít „za nás“.

Odešel sex a přichází milování

Delší dobu přemýšlím, zda se téma sex, erotika, milování, sem hodí. A ve čtyři ráno, jsem usoudil, že ano. Vždyť je to vlastně lidská potřeba, stejně jako jídlo, procházky či toaleta.

Pozoruji na sobě změnu, změnu vnímání mé sexuality. Ne, že bych se přeorientoval na stejné pohlaví či snad na něco úplně odlišného, ale spíše je změna ve vnímání prožitku. Ty tam, je potřeba ho tam strčit, zakvrdlat a uvolnit ze sebe napětí. Postupně cítím, že mě tato aktivita nenaplňuje, byť podvědomě ji stále vnímám, jako zažitou a je jakoby "mou součástí". Ale vím, že toto již nechci. Že toužím po jiném vnímání. Byť fyzická potřeba, by se na první pohled, mohlo někomu zdát shodná. 

Před mnoha lety, jsem měl milenku. Náš vztah trval několik let. Ona byla z druhé strany republiky, proto naše schůzky byli několikrát do roka. Ale o to intenzivnější. Vzájemně jsme k sobě cítili vztah, ale také si uvědomovali, že máme partnery. Proto city, touhu, nevyřčenou lásku, vždy schovali do "kufru", při odchodu z pensionu, hotelu. A zase rozbalili, až za několik měsíců, když jsem se zase sešli. Jednou, takhle v létě, v pensionu, se hned po příchodu na sebe vrhli a začali milovat. Ona dole, já na ní a v ní. Toužil jsem po ní a ona po mě. Dnes vím, že v tom bylo více, než sex. Milujeme se, já ji držím hlavu v náručí, pomalinku se v ní pohybují, vychutnávám si ten krásný společný pocit a v duchu křičím "miluji tě". A náhle se to stalo. Čas se zastavil, náhle jsem si uvědomil, že jsme středem vesmíru a naše duše vystoupili z nás, nad nás. Naše duše začali tančit, proplétat se a zářit mnoha barvami. Byl to nádherný pocit, který mě změnil pohled na sex. Náhle zde nebyl ten pocit "honba za orgasmem" protože vyvrcholení, "vystříkání se" je nic, proti tomu, co se stalo. Orgasmus u mě trvá několik vteřin a pak "nic". Tím nic, myslím prázdno, klid (vymeteno v hlavě) a pak zase reálný život. Po tom krásném prožitku, si čím dál více uvědomuji, po sexu, že o čem je ten sex? Ano, mám potřebu ho tam strčit, jak jsem psal na začátku, ale čím dál více, si potom uvědomuji, o čem to je? Ta potřeba je stereotyp, který mám zažitý, možná mě "stvořitelé" tak geneticky naprogramovali, abych zapomněl, že existuje i něco jiného, krásného a Božského. Možná stvořitelé – Anunaci, chtěli, aby lidé sexovali a množili se. Přeci jenom ze "zakázané" historie víme, že lidstvo bylo stvořeno, jako "nástroj" Anunaků, aby zde na zemi vykonávali fyzickou práci. Takže sex, vlastně byl "program" pro kopírování a obměna dosluhujících dělníků.

Ten Božský pocit, kdy se naše energie, duše spojí s partnerkou je nepopsatelný, ale již vím, že to je to, co chci prožívat s partnerkou. Proto již "nesexuji" s každou, která mi přijde "pod ruku", ale čekám, na tu pravou. Vím, že to nemusí být partnerka na celý život, ale může to být, jen vzplanutí dvou duší.

S kamarádkou jsme se bavili o vztahu, jak to vnímám já. Jak bych to chtěl vnímat. Či jaké to možná bude, v další dimenzi, do které teď přecházíme. Popisoval jsem ji to tak, že teď jsem s ní. Žijeme a tvoříme spolu svět. Manželství již nejsou. Partneři jsou spolu tak dlouho, jak jim to vyhovuje a naplňuje. Ona, má partnerka náhle někoho poznala a zamilovala se do něho. Já to také vycítil, cítil její štěstí a byl z toho také šťastný. Žijeme přeci v době, kdy máme všechny smyslu funkční a nejsou nám blokované, jako v minulé dimenzi. Partnerka ke mně přišla a oznámila mi, že se seznámila a ráda by byla s ním. Já, jelikož k ní cítím BEZPODMÍNEČNOU LÁSKU, tak ji to moc přeji. Respektive oběma to přeji a jsem z toho šťastný. Vím totiž, že nezůstanou dlouho sám.

Takto vnímám, přeji si, aby to bylo v páté dimenzi. 

 

Dva roky...

 

Když k nám "přišel" nezvaný host Covid, na konci zimy a začátku jara 2020, tak mi přišla myšlenka "dva roky". Nevím, co to má znamenat a co přijde. Myšlenky, ke mně chodí samy a teprve, když nastane jejich čas, tak zjistím, k čemu mě jsou a co tím mysleli. A to stejně je s "dva roky". Bylo to v období, kdy nikdo nevěděl, co Covid je zač a proč tu je? I já, jsem měl obavy z neznáma, z toho, co to přinese a jaké to bude mít následky. Média nás informovala o počtech nemocných, plných nemocnicích v Itálii, či stovkách mrtvých. I já měl obavy, ale ne takové ty velké, kdy se člověk bojí na někoho podívat, abych to náhodou nechytil. Byla to přirozená reakce, na neznámé. 
Teprve čas nám ukázal, co je Covid zač, proč tu je, co s ním zamýšlí a jak na něho koukat.
Když přišla informace "dva roky', říkal jsem si, že je to dlouhá doba a náhle koukám, že chybí, už je pár měsíců. Máme polovinu prosince, roku 2021. To znamená, ještě cca tři měsíce a poznám, co "dva roky" znamenají. Možná konec Covidu? Možná přiznání pravdy o Covidu? Možná můj "přechod" do 5. dimenze, o které se mnozí zmiňují. Přiznám se, že bych rád již poznal, co to je, a hlavně jak se žije v 5. dimenzi. Byť na začátku jsem chtěl zůstat ve 3. a být nápomocen v "probouzení" a i "probudivší se" lidem. Ale teď se těším na 5. dimenzi, kde budeme společně žít a budovat naši společnost v Lásce. Neříkám, že teď a tady je špatně, je zde krásně a já jsem šťastný, že zde v této krásné době jsem. V době, kde je mnoho dějů a prostorů, pro naše činy. Je zde mnoho krásného a Láskyplného. Je zde možnost tvoří, žít a prožívat.
Ale, už jsem "unavený“ a rád bych si" užíval" nového života v nové dimenzi. Možná přechod, bude můj "odchod". Odchod, kde zde nechám staré tělo a přejdu do nového těla v jiné realitě. Pro někoho zemřu, pro někoho pouze přejdu.
No, uvidíme, co na jaře mě čeká. Vždy slova, která ke mně přišla, byla k mému prospěchu. Tak i teď se těším, až poznám, jejich význam. 

26. února 2022

A je to tady. Covid "končí" a Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Hezké, jsem zvědavý, jak to bude vše pokračovat. 
 

Bolest, jako cesta poznání

Jak již víte z minula, mé fyzické zdraví není 100%. Dnes v noci se mi po roce ozvala střeva (Crohn) . Mám je asi o cca 60cm kratší, kus tenkého a kus tlustého střeva mě někdy na začátku 90tých let musely odoperovat a pak spojit. V místě spoje je srůst o průměru několika mm, kudy musí projít natrávená strava. A právě zde, se střeva ucpou, třeba slupkou či zelím.

Již druhý den, jsem cítil tlak v podbřišku, ale připisoval jsem to stentu (hadička) co mám, mezi ledvinou a močovým měchýřem. Ano mám ledvinový kamínek a v listopadu jdu na lékařský zákrok v celkové narkóze - vyndat stent a pak kamínek. Když to nepůjde, musí se použít operace. A tak, se večer kroutím v posteli a po chvilce si uvědomil, že to není urologické (stálá bolest), ale střeva, které bolí ve vlnách, tak jak pracují střeva (peristaltika). Bolest se zvyšovala a já začal intenzivněji prosit o pomoc Ježíše, Marii, Boha, světelné a Láskyplné bytosti. S tíží, jsem se dostal na toaletu, abych se vyprázdnil. Po vyprázdnění, se mé tělo vždy "zhroutí", jako bych, ze sebe vypustil se stolicí i energii. A tak jsem se sesunul na kolena a loky, klečel na dlažbě, okamžitě zpocený. Čůrky potu kapali na dlažbu. Bolest byla hodně velká, až jsem se i počůral (naštěstí jsem byl vyprázdněný), ale stále jsem v duchu prosil o pomoc, děkoval za ní a myslel na Lásku. Mohu vám říci, že byť bolest byla šílená, vnímal jsem v sobě rezervu, že bych zvládl více. Navíc pocit, že nejsem na to sám, mě hodně posiloval. Jsem rád, za tento pocit.

Bože, Ježíši, Marie, Světelné a Láskyplné bytosti, děkuji vám ze srdce, že jste stále se mnou v dobrém i ve zlém. Děkuji za to, že mě podpíráte, když jsem v bolesti fyzické, ale i duševní. Děkuji, miluji vás.... miluji nás, protože mi všichni jedno jsme. Pocházíme z Boha/Stvořitel, rozdělili jsme se, abychom poznali Lásku a v bezpodmínečné Lásce se opět spojili v jedno. 

Po čase, ještě doplním, vzpomínku na to, jak klečím a potím se. Toto mě došlo, několik dní poté: 

 Náhle vidím sám sebe, jedno mé JÁ, stojí vedle druhého JÁ, které klečí. To co stojí, si náhle uvědomuje, že bolest, kterou prožívá klečící JÁ, je jak to říci? Prostě "oproštěná" od pozorujícího těla a klečící tělo, je jakoby, bez duše. Nevím jak to popsat, ale asi se stalo to, že má duše opustila tělo a koukala na tělo. V ten okamžik, jsem si uvědomil několik věcí. První ta, že koukám sám na sebe, druhá věc, že bolest, kterou prožívám, tak má ještě "rezervu" a mohla by bolet ještě více a další uvědomění bylo to, že část bolesti "odebral" někdo. Ano, o bolest se "postarali" přizvaní hosté, které jsem prosil o pomoc. Za což jim moc děkuji. 

Nálada pod psa...

 

Sedím v kavárně, před sebou knihu, zákusek a kávu. Nemám náladu na nic. Utekl jsem z domu, jako malý kluk. A proč? Jsem citlivý, vnímavý, empatický... Jak již víte, jsem rozvedený, ale s bývalou manželkou ještě bydlím v našem společném domě s dětmi. Já čekám, až ona odejde a ona čeká, až já odejdu. Ale to teď není důležité. Jsem citlivý a žena přišla domů, už to, že se objeví ve dveří, není někdy dobrý pocit. Vnímám jak do dveří vchází, buď žena a nebo někdo jiný. Dnes vešel někdo jiný a hned se rozčilovala, že starší syn nebyl ve škole, že tamto či ono. Semnou, se nebaví o ničem, nic neřeší, jako bych doma nebyl. Ale bavila se, se synem o patro výše. Já, ale vnímal tu její "hnusotu" co z ní sršela. Ta hnusota, není ona, ale to něco v ní. Ano v ní! Vím, že má v sobě, dvě parazitující duše, které ji občas ovládají. A dělají to dobře. Mohu vám říci, že vnímám tyto bytosti, respektive tu jejich energii a je to "hnus". A dnes jsem ji cítil a musel utéci z domu. Dříve jsem tuto hnusotu, tolik nevnímal a spíše ji přehlížet. Ženu jsem miloval více jak 10 let.

Když jsem před lety prožil pocit bezpodminečné Lásky a začal Lásku žít na 100%, tak se náš vztah zhoršil. Dává to teď smysl. Já žil v Lásce a těm dvěma v ní, se to nelíbilo a proto se "postarali", aby se propast, která vznikala, rychle prohloubila a rozšířila.

Již jsem přestal, tolik reagovat na tuto hnusotu, dříve to bylo horší, ale občas se najdou chvíle, kdy uteču z její přítomnosti. Teď si uvědomuji, že na tu hnusotu reaguji více, když předtím bylo něco hezkého. Třeba dnes, jsem byl u kamarádky, hladil jsem ji a masíroval (ve vší slušnosti) a poté jsme byli společně s Aničkou a Petrem na pizze. Po jídle, se ještě projeli autem. Já všechny, poté rozvezl domů a sám jel domů, se na chvilku natáhnout na gauč. Vše bylo skvělé, až do chvíle, kdy se otevřeli dveře našeho domu..... 

Sundejme Ježíše Krista z kříže a uvolněte mu ruce ....

 

Sundejme Ježíše Krista z kříže a uvolněte mu ruce, aby je měl volné a mohl chodit mezi námi. Tím, že je přibytý na kříži, nám církve, náboženství .... ukazuje, jak dopadneme, půjdeme-li v jeho stopách. Sice nás nabádá, ať se modlíme ke kříži a Ježíši, ale to není ten Ježíš, co ho cítíme v srdci, ten, který přišel, aby nás osvobodil. Na kříži je "jejich ježíš" co s Kristem nemá nic společného. Už samotný kříž je "ikona NEdobra". 

Toto jsem si uvědomil, už dříve, ale po čtení v knize "Můj otec byl MiB" mě to docvaklo. A tak si několik dní říkám, že bych měl malý mosazný křížek s Kristem, který jsem si před cca deseti léty přivezl z Říma a pověsil ho do vstupní chodby domu, sundat. A tak jsem včera udělal. Ale co se stalo, to mě dostalo a utvrdilo, že má myšlenka, domněnka je správná. Kříž sundám a odložím na botník vedle klíčů od auta s tím, že až pojedu do města, kříž dám známému, co je věřící. Za necelou hodinu chci jet do města a koukám na mosazný kříž. Ježíš byl upadlý, mimo kříž. Hned mě napadlo, že to byl mladší syn. Za všechno doma rozbité, přeci mohou jenom děti :-):-):-) Syn řekl, že již to bylo rozbité, neměl důvod lhát, ví, že děti za takové drobnosti netrestám. A zde jsem si uvědomil to, že Ježíš Kristus, již nechtěl být na kříži. Křížek a Ježíše odložím na palubní desku, abych na něho nezapomněl. Napadlo mě, vyfotit ho a podělit se se známou, co se stalo. Při focení se rozpadl navíc i kříž. A to bylo pro mě poslední znamení. Teď již kříž nedám známému, ten by ho zase spojil, ale za to pevně, aby se již nemohl hnout. 

 

Ježíš a v něm Kristova energie, nemá být spojována s křížem a utrpením, ale s Láskou. Máme vždy dvě možnosti jak na každou věc, událost nahlížet. Buď vidíme to špatné anebo to hezké, pozitivní. A já chci vidět Ježíš a v něm Kristovu energii, jak je volný, a ne hřeby znehybněný. Ježíš je pro mě Láska, která patří nám všem, a ne jenom vyvoleným, kteří si přivlastnili právo hlásat co je pravda, co máme dělat a co si myslí Bůh. Nemám nic proti náboženství a církvi, ale pro mě to již není. Já již prozřel a vím, že Kristus a Láska jsou jedno. Pokud budu žít v Lásce, nebudu potřebovat zákony, nařízení, pravidla, přikázání .... A proč? Protože pokud budu žít v Lásce, budu milovat sebe a i druhé. Budu se k nim chovat s Láskou a nebudu jim ubližovat a "dělat je smutné". 

 Edit (třetí den) : mám doma 3D tiskárnu a vytiskl jsem kolečka. Kolega si dělal srandu, zda je to k jídlu a já odpověděl, že jsou to hostie (oplatky, chléb používaný při mši - tělo beránčí). A po chvilce mi to došlo. TVL :-) nejenom krev Kristovo při obřadu, jak Baalovo (Satanovo) stoupenci pijí, ale i jeho tělo jí. Copak si to lidé neuvědomují. To je jako pít krev a jíst tělo své matky, otce.... 

Létající sen

Ve snech jsem dříve moc nelétal, možná v mladí, nevím. S létáním jsem míval vždy problém. Málo kdy jsem letěl, tak jak chci, spíše jsem dělal dlouhé skoky, někdy, až nad stromy. V jednom příběhu zde popisuji sen, jak chci letět, ale žena mě stáhla dolů.

A tak jsem včera požádal o létající sen. Ano, požádal, já když něco "chci", tak o to požádám světelné bytosti, anděli, Boha... a vím, že se to stane. A tak včera večer, když ulehám do postele, jsem požádal o létající sen. Klidně i astrální cestování, které jsem zažil několikrát, ale spokojil bych se i s obyčejným létáním nad městem. 

A tak se stalo, ráno mě probudil telefon a já měl ještě v paměti sen. Asi jste zažili mnohokrát, že se vám zdál sen a za chvilku se vám vytratil z hlavy. Zůstala jenom vzpomínka, na něco a nevíte o čem to bylo. Naštěstí telefonát přerušil sen a já si ho mohl zapamatovat a uvědomit. 

Ve snu jsem byl v místech kde to znám, to místo je pouze v mé hlavě, ale vím kde jsem a často tam ve snech chodím. Je to ponuré prostředí, ale mě to nevadí, není tam velké nebezpečí. Ale co se dnes stalo, já létal, roztáhl jsem ruce a letěl. Vznášel se i dost daleko od míst, létal nad rozvodněnou řekou, v teplých krajích i nad zamrzlou řekou v Rusku. Proletěl jsem domem, tak, že jsem se ve dveřích a oknech otočil na bok jako letadlo.

Bylo to krásné a já byl (jsem) z toho šťastný. Šťastný ze snu, ale i z toho, že to funguje. Protože stačí si jenom přát a požádat.

Když, už se bavíme o létání, tak si vzpomínám na nedávný sen. V mnoha případech, si ve snu uvědomuji, že je to sen a mohu ho částečně, ale i plně ovládat. Ve snu jsem byl s mojí známou, která se mi líbí a mám o ní zájem (ona zájem nemá a plně to respektuji) a napadlo mě, že bychom mohli spolu létat. Bylo hezké pozorovat mě a ji při letu. Věděl jsem, že mám problém s létáním. A co se stalo? Ona mě držela za ruku a jako malého kluka z lehka táhla za sebou. Nebylo to nucené, spíše pomoc. Ona létala, bez problému a já za ní vysel. Nepadal jsem, či byl velká zátěž a když mě pustila, neletěl jsem moc obratně a rychle, jako ona, ale ani jsem nespadl. Byl jsem jako kluzák, co ho musí tažné letadlo vytáhnout, aby mohlo plachtit.

Jsou to krásné zkušenosti a pohledy. A já moc za ně děkuji. 

Instantní láska

Sedím v kavárně, čtu knihu a ke kávě pojídám zákusek. Host vedle u stolu si objednal pizzu č. 4. Obsluha se šla podívat do mrazáku, zda ji mají a měli. V igelitu, bezduchou zamraženou placku odnáší rozpéci. V tom mě napadlo přirovnání k nevěstinci, k bordelu, kam si člověk zajde, aby naplnil svou potřebu a odešel, zase do reality. Někdo má hlad, někdo chce "lásku". Nemají čas se zastavit a najíst se čerstvého s Láskou připraveného jídla.....

Pohádka nejen pro Aničku

Dveře od bytového domu nebyli zavřené a tak vejít dovnitř nebyl problém. Ve kterém patře, ale bydlí? A tak se pěšky po schodech vydávám hledat její byt. Rodina Hluchých, Petr Konečný, Ing. Horáková Magda, co patro, to tři byty, netrvalo to ani dvě patra a stanul jsem u jejich bytu. Zvonek cinknul a po pár vteřinách stála ve dveřích a hned mě pozvala dál. Krásná mladá žena, ale unavená, smutná, bezradná a zmatená jako laň co přišla o svou matku střelou od myslivce.

Sedíme u stolu a Petra mi začíná vyprávět svůj život. U druhé věty zavírá oči, z kterých jí začínají vytékat slzy. V ten samý okamžik do místnosti vběhla malá roztomilá holčička a zarazila se. Vidí cizího pána sedět za stolem a maminku jak brečí. Mámí co se děje, táže se princezna. To nic, to mě spadlo asi smítko do oka. Malá princezna se podívá na mě a zeptá se maminky "kdo to je?" Vstanu, přistoupí k malé princezně, pokleknu, abych byl ve stejné úrovni jako ona a představím se "dobrý den slečno, jmenuji se Pavel Koukal a přišel jsem navštívit tvojí maminku". Usměji se a podávám ruku, kterou přijímá a povídá dětským hlasem "dobrý den jmenuji se Anna Roztomilá". Jestli chceš, můžeš mi tykat, jsem Pavel. Tak jo, to bude lepší, usměje se na mě také. A co tu děláš, proč jsi přišel? Přišel jsem, protože jsem jel okolo a chtěl maminku pozdravit a zeptat se, jak se má. Zalhal jsem, nebudu ji přeci vyprávět, že maminka mě pozvala, protože se chce popovídat o životě. Nechtěl jsem malou rozesmutnět a také ji vytvořit mnoho otázek, které by v této situaci nepomohli.

Anička se podívala na maminku a povídá "maminko proč jsi smutná?" Nečeká na odpověď, otočí se na mě " ty jsi maminky kamarád? Víš, maminka je už dlouho smutná a večer brečí. Myslí si, že já to nevidím, ale já to vidím. Usměji se na malou a povídám ji. Ano, maminka je smutná a bolí ji srdíčko. Víš, kde má maminka srdíčko? Anička přiskočí k mamince a položí ji dlaň na místo kde má srdíčko. Tady přece, to ví každý, hrdě hlásí. Ano, máš pravdu a teď si poslechni maminky srdíčko, jak tepe. Přikládá mamince hlavu na hruď a tiše naslouchá. Slyším, slyším ho, vesele hlásí. Maminka nás stále tiše pozoruje a začíná se usmívat. Chtěla bys mamince pomoci, aby ji srdíčko nebolelo? Anoooo, chci, okamžitě Anička volá ke mně. Tak pojď ke mně a pozorně poslouchej, prozradím ti jedno velké tajné kouzlo, které uzdraví srdíčko tvé maminky a nejen srdíčko a nejen tvou maminku, ale každého kdo bude chtít. Anička na mě kouká a hltá každé mé slovo. Chce mamince pomoci. 

Tak jdeme na to, usměji se a začnu povídat. Pokud budeš chtít někomu pomoci, budeš mu posílat energii, já jí říkám Láska. Energii, co to je? Vykulila na mě oči. Představ si, jako bys měla v ruce hadici a z ní ti stříkala voda a ta voda je energie a ty jak máš v ruce hadici, tak dokážeš vodou stříkat přesně tam, kam chceš a také dokážeš vodu zapnout a vypnout. Aha, tak to chápu, pokračuj. Nervózně se na mě podívala a pak se zarazila a hned se ptala "a kde tu energii, tu vodu budu brát, to budu stále tahat za sebou hadici? To jsem se zase já usmál, protože měla pravdu a představa, jak taháme za sebou každý hadici je humorná. Máš zajímavé otázky a jsem rád, že se ptáš. Hadice byla pro představu, hadici v životě potřebovat nebudeš, hadici si můžeš představit jako bílé světlo, které k tobě posílá Bůh. Znáš Boha? Raději se hned zeptán. Ano, maminka mi o něm často vypráví. To jsem rád, že se maminka s tebou o Bohu baví. Víš, Bůh je skvělý, Bůh nás všechny miluje, má nás rád, a když ho požádáme o energii o Lásku jak jí říkám já, tak nám jí dá. A představ si, dá nám ji vždy a úplně zdarma. Dokonce za to nic nechce. Doopravdy za to nic nechce? Otázala se Anička. Ano, nic za ní nechce on jí má nekonečné množství, on je Láska, a když někoho miluješ, tak chceš, aby ten druhý byl šťastný a pokud tě o něco požádá a ty toho máš hodně, tak mu to ráda a s láskou dáš. Aha, tak to pak jo, takže Bůh má hodně Lásky a miluje mě. Jak víš, že mě miluje? Bůh je jako tvá maminka, ta tě přivedla sem na svět a vždy tě bude milovat, ať uděláš v životě sebevětší hloupost. A Bůh je jako naši rodiče, Bůh je rodič všeho na zemi a nejen na zemi. Proto Bůh miluje každého a je mu jedno, zda je hodný či ne, zda je malý, velký, tlustý, zdravý či nemocný. Bůh miluje všechny stejně, Bůh miluje tou největší Láskou, kterou znáš a tu Lásku, kterou znáš ještě vynásob milionkrát a bude to ještě málo. Jmenuje se to Bezpodmínečná Láska, Láska bez podmínek. Láska bez podmínek? Zase se Anička zeptala. Ano, bez podmínek. Asi víš, co jsou podmínky, podmínky jsou "když" Když? Vykulila na mě oči a já povídal dál. Když, je takové slovíčko, které vytváří podmínku - když mně dáš lízátko, budu tě mít rád, když mně koupíš autíčko, budu tě mít rád anebo opak, když mně nekoupíš autíčko či mi nedáš lízátko, nebudu tě mít rád. Anebo něco podobného: mám tě rád, protože jsi hezká, mám tě ráda, protože mě miluješ. To jsou ty podmínky, které určují kdy a za jakých podmínek mám či nemám něco a někoho rád. Aha, už to chápu, takže Bůh miluje i bez těch podmínek. Ano správně, přikývl jsem Aničce. 

Vrátíme se tedy k Lásce, kterou ti posílá Bůh, když si o ni řekneš. Takže jsi požádala Boha o Lásku. Žádat se dá jednoduše, stačí pomyslet anebo si v duchu o tu Lásku požádat. Každý má svůj postup a sám si najde ten nejvhodnější. Teď uděláme to, že ho poprosíme. Představ si že mluvíš k Bohu a řekni mu. Pane Bože, mohu poprosit, požádat o Tvou Lásku? Uvidíš, jak ti Bůh odpoví, že ano a hned ti ji dá. Dá ti jí tolik, kolik jenom budeš chtít, sama víš, že jí má nekonečné množství. Možná, ze začátku nic neuvidíš a ani neuslyšíš, jak s tebou Bůh mluví, ale neboj, za krátkou dobu uslyšíš první náznaky slovíček, pak ze slovíček útržky vět a po čase si budete s Bohem bavit. Takže Bůh ti teď dal Lásku, představ si, jak Láska k tobě z nebes teče, já ji vidím jako bílé světlo, není oslňující, ale je jasné. Toto světlo klesá na mou hlavu a ramena. Stejně jako u tebe. Představuj si ji, představ si světlo jak ti svítí na hlavu, projasňuje vlásky a svítí, až na ramena. Zde proniká do tvého těla a ty ho přijímáš, představuj si, jak ti světlo naplňuje celé tělo. Jsi jako láhev, které světlo naplňuje. Jsi plná světla, jsi plná Lásky. Čisté a bezpodmínečné Lásky. A teď jdeme na to kouzlo, o kterém jsem ti vyprávěl. Tiše na mě kouká a hltá každá slovo. Vnímám jak je natěšená, šťastná. Maminka nás mlčky pozoruje a je šťastná, protože zapomněla na smutek, který jí delší dobu vyplňuje. A teď milá Aničko, začneme kouzlit, vážně se zadívám na mladou princeznu a ona zvážní. Teď si představ, že máš v ruce hadici s vodou a tu lásku, energii, která do tebe od Boha stále přitéká, můžeš začít stříkat na maminku. Představ si, že z dlaní ti stříká voda, představuj si stejné světlo, jako do tebe přitéká. Ty máš tu možnost mamince poslat energii, Lásku. Anička se postavila, lehce před sebe natáhla ruce a se soustředěním začala na maminku stříkat proud Lásky. Vidíš něco Aničko? Vidím, já jí vidím. Mamíííí, já na tebe stříkám Lásku. Maminka je celá mokrá, je zlatá a svítí. Maminka se směje, je šťastná, Anička také. Anička se rozeběhne za maminkou a obě se obejmou. Maminko, já tě miluji, i když jsi teď celá mokrá od Lásky. Ale neboj, je to od Boha, jsi krásná a celá záříš. 

Po chvilce Anička pustila maminku a s úsměvem přišla ke mně a povídá. Ono to funguje, podívej se, jak se maminka směje a před chvilkou brečela. Aničko, to jsem rád, od teď můžeš kdykoliv komukoliv posílat Lásku. Jenom bych ti ještě řekl pár věcí, které je dobré vědět. A co ještě mám vědět Petře? No když o něco požádáš a je ti dáno, co uděláš? Poděkuji? Ano Aničko, je dobré poděkovat. Někdy se může stát, že zapomeneš i já často zapomínám poděkovat za Lásku, kterou dostávám a tak, kdykoliv si na to vzpomenu, tak poděkuji. Můžeš kdykoliv a kdekoliv. Panééé Bože, volala na celou místnost Anička. Pane Bože já ti moc a moc děkuji za tvou Lásku, kterou jsem mohla dát mamince. Podívej se, jak se teď směje. Haleká Anička na celý pokoj a mi se všichni smějeme. Aničko, můžeš děkovat i potichu, v duchu. A on to Bůh uslyší? Ano, Bůh slyší všechno, úplně všechno i to co si myslíš. Odpovídám princezně. Ajaj zalekla se. On fakt slyší všechno a umí číst myšlenky? Ano Aničko, Bůh ví o nás vše. A i přesto, že ví o nás vše tak nás miluje. To je ta bezpodmínečná Láska. On miluje i lidi co se nechovají hezky, miluje úplně stejně opilého pána co včera večer, když jste šli z nákupu a on obtěžoval maminku, tak stejně i tvého tatínka. 

Takže první pravidlo je "požádat/poprosit".

Druhé pravidlo je "poděkovat"

Třetí pravidlo je hodně důležité. Ono je třetí pravidlo? Ano, pravidel je více, ale neboj, nejsou to pravidla, která když nesplníš, tak bude následovat trest či to fungovat nebude. Jsou to vlastně informace, které by jsi měla vědět a časem se ti stanou automatické, nebudeš o nich přemýšlet a budeš je vykonávat jako samozřejmou věc. 

Tak tedy to třetí pravidlo je dost důležité. Zní "nedávej energii tomu, kdo ji nechce či odmítá", každý má právo energii přijmou dobrovolně. Je třeba vždy v životě respektovat právo rozhodnutí druhého, i kdyby ho to mělo třeba stát život. Anička znejistěla a zeptala se, jako když uvidím nemocného člověka, já bych věděla, že mu může energie pomoci a uzdravit ho, tak mu ji nesmím poslat? Ano, pokud on nebude chtít, tak ne. Zapomněl jsem ti říci, že se ptáš jeho duše ona je totiž moudřejší než tělo. Anička teď vykulila na mě oči a řekla "duše?". Ano duše. V každém z nás i v tobě je duše. Za chvilku ti o ni něco řeknu, ale až za chvilku. Takže než milá Aničko, začneš někomu posílat energii, nejdříve se zeptej jeho duše, zda chce poslat energii, Lásku od Boha. Teprve, když ti duše odpoví, že ano, můžeš posílat Lásku. Je to stejné, jako třeba s jídlem. Jsi v restauraci a číšník ti přinese špenát a začne ti ho nutit, protože je přeci zdravý a tobě pomůže. Také by se ti to nelíbilo a přitom to číšník myslel dobře. Aha, ale co když ten člověk umře, když bych mu mohla poslat Lásku a on nebude chtít. Ano, je to smutné a může ti to dlouho trápit, ale ty za to nemůžeš, je to jeho právo a on se tak rozhodl. Netrap se s tím, i když člověk zemře, tak vlastně nezemře úplně, ale pouze odloží své tělo a duše se zase vrátí na zem v jiném těle. Je to úplně stejné jako třeba s autem. Představ si. Auto je tělo a duše je řidič. Auto bez řidiče nemůže jezdit, ať se snaží sebevíc. To je humorné, směje se Anička. Aničko, představ si, že jsi teď řidič a máš nové auto. Než ses naučila jezdit, jezdila jsi nejdříve na tříkolce, na kole a teď sedíš v autě. Stejně je to v životě, učíš se chodit, jezdíš na tříkolce a tak dál. Stejné je to s duší, která se učí žít zde na Zemi. Prožíváš zde mnoho životů, z kterých se učíš. Jedenou jsi švadlena, podruhé princezna, lupič v lese, prodavač, ale i třeba vrah anebo tě někdo zavraždil. Všechny tyto životy tě učí. Není žádný špatný život, možná si myslíš, že život loupežníka, vraha nebo oběti byl špatný, ve tvých očích to tak vypadá, ale tento život jsi musela prožít, abys dnes věděla, že to nebylo dobré. Teď víš, že loupit, zabíjet není dobré a víš, že to již nechceš a nebudeš dělat. To je ta krása zde na Zemi, že zde můžeme hrát tisíce divadelních představení a vše prožít na vlastní kůži. Proto na světě nic není špatného, to jenom mi vidíme věci z jiného úhlu, než to doopravdy je. Co se nám děje, děje se proto, že to tak má být, je to pro naše dobro a také proto, že si to naše duše, než vstoupila do našeho těla vybrala. Duše, než vstoupí do těla, tak si vybere, co chce prožít, ví co bude, ale neví, co bude cítit. To cítění, pocity, emoce nálada, to dělá duši silnou a moudrou. To jsou ty zkušenosti, které nás posilují. Anička mi skočila do řeči a ptala se. A co se stane, až budou duše všechno znát a vše prožije? Až duše všechno pozná, vše bude vědět dojde k uvědomění si, že na světě, v životě jde o jedno a to o Lásku. Z Lásky jsme se zrodili, z Lásky jsme dostali od Boha volnost, protože Bůh věděl, že až si tu Lásku uvědomíme, tak ji přijmeme a splyneme v jednotu Lásky a kruh se uzavře. Anička se na mě kouká a usmívá se, mamina kouká na nás a po tvářích ji tečou slzy. Anička se otočí na maminku a vykřikne. Mamííí ty zase brečíš, ono to nefunguje, vyčítavě se Anička na mě podívá. Já se usměji, maminka zavolá něžně na Aničku a povídá. Má milovaná, já nebrečím, protože mě něco bolí, protože Láska nefunguje, ba naopak, já brečím samým štěstím a Láskou, protože mi srdíčko zpívá a jsem šťastná.

Jsme jako Bárt

Máme doma, no spíše u domu a občas i v domě kocoura, jmenuje s Bárt. Před lety, nám odešla, ano přímo, odešla do lesa naše kočka Bára a již se nevrátila. Říká se, že kočky neumírají doma, ale "vytratí" se, aby umřely a jejich tělo nehnilo u domu. Přál jsem si opět kočku u domu a jednoho dne se tak stalo. Děti přinesly domů kotě.

Bárt je kocour, co stále mňouká, když má hlad, když chce domů, když je v domě, když chce hladit, když jí a má plnou tlamu :-) A také se plete pod nohy, jdu po schodech a on si stoupne pod nohu, těsně než došlápnu na schod. No, nezabili byste ho? :-) A nebo máte plné ruce nákupu a on se otírá o nohy. Jsou to někdy nepříjemné chvíle, ale ALE ALE... Můj životní názor je ten, že nic špatného se neděje, jenom to v danou chvíli špatně vidíme a tím pádem i chápeme. A tak se od Bárta učím. Představte si, že jste Bárt a nebo vaše domácí zvířátko (děti, manžel/ka) a já (Vy) Bůh :-) A hned to vypadá jinak a zapadá to do sebe lépe. Vy se chcete otřít o nohu, protože vítáte svého pána, kterého milujete. Ale on vás nakopl. PROČ MĚ, ZROVNA MĚ NAKOPL!!!? Z pohledu kočky jsem ji nakopl, šlápl na ní či odehnal. Ale já na ni šlápl nedopatřením, odehnal proto, že ji hrozilo nebezpečí. A nebo dávám do misky granule, vy se hned hrnete a granule se rozsypou. Kdyby jste počkali, byla by miska plná, teď je jí jenom půl a zbytek rozházen po okolí a musíte pracně granule hledat.

To samé se žábou na silnici. Zastavíte autem u ní, vezměte jí do ruky a políbíte. Pokud se z ní stane krásná princezna či princ, máte vyhráno. Pokud zůstane stále žábou a vy máte hořko na jazyku z francouzského polibku, tak žábu odnesete vedle vozovky, aby se jí nic nestalo a odložíte. Co se vlastně dělo v hlavě žáby? Žába se bála, přišel přeci velký predátor, co mě chtěl sežrat, já musela bojovat a nakonec se z toho dostal :-) A takto někdy vidíme pomoc Boha, Andělů, ale i přátel a cizích lidí, kteří to s námi myslí dobře.

Jsme Bárt, co ho Bůh bezdůvodně nakopne...... 

Sen: Německo, konec války...

Asi před rokem (2018) se mi zdál sen, nebyl to obyčejný sen, ale takový, jakým říkám, že jsou intenzivní. Tento sen byl na tři díly, bylo zajímavé, že díly byly na přeskáčku, ale při posledním snu jsem pochopil, proč byly přeházené.

1. díl - Běžím lesní pěšinou, někdo mě honí. Cestu znám, je to kousek od naší obce, na konci cesty je silnice. Běžím, na konci cesty není zatáčka vpravo, podél asfaltové silnice jako v reálu, ale vybetonované asi 2 metry široké koryto podél silnice a cca 2 metry hluboké. Je plné odpadků a já se snažím koryto přeskočit, nepřeskočím a spadnu do odpadků (kusy krabic a plastů), napadá mě, že se zde schovám. Sen pokračuje 3. dílem. 

3.díl (byl jako druhý po prvním díle) - Zajali mě vojáci, nejspíš to byli rusové, byla 2. světová válka. Přivázali mě na kovovou postel, hlavou dolů a roztáhli ruce. Matrace byla kovová, takové to odpružené pletivo v rámu (dříve běžné). Mám přes obličej plynovou masku, do které mi pouští plyn. Dusím se, ale těsně, než omdlím, přeruší přívod plynu a nechají mě, abych se vzpamatoval. Takto to stále opakují, vidím od plynové masky kohout a jak s ním ovládají přívod plynu. Dusím se jedovatým plynem. Vidím, jak zarývám prsty do drátěnky, jak křečovitě svírám prsty, jak se mi lámou nehty, obracím se na druhou stranu. Řvu bolestí, jak mě plyn leptá a pálí.

2. díl (poslední) Mám na sobě oblek, stojím ve studiu a mluvím do mikrofonu, vše je přímý přenos do rozhlasu. Mluvím důsledně a fanaticky. Mluvím k lidu, k Německému lidu, aby se nevzdal a bojoval, že vítězství je na dosah. Mluvím fanaticky, ale v hlavě vím, že je konec, že válku jsme prohráli. Rusové jsou ve městě, město je dobyto. "střih snu" Jsem zajat i s rodinou, chystám se zabít (zastřelit) děti!!! V tom se probudím. Proto to přeházení dílů, abych se hned neprobudil.

Druhý den pátrám, kdo byl ten muž, proč plyn, mučení a zabití dětí. Muž byl Paul Joseph Goebbels, ano "TEN" Goebbels, co stál po boku Hitlera. Na Wikipedii se mimo jiné píše, že s manželkou uspali a otrávili šest dětí .....

Stěny v plynových komorách jsou poškrábané od toho, jak se lidi dusili a v agónii strachu a bolesti umírali.

Lásku jim, odpuštění všem...

Odpouštím všem, hlavně těm, co dali příkaz hodit plechovku s kyanidem, těm co to vymysleli i realizovali. Ať si jejich duše uvědomí, co dělali, poučili se z toho a již to příště nedělali.

Z jiného soud-ku

Dnes budu psát na jiné téma, než předešlé, ale i tak zde bude mnoho společného s tématy minulými.

Na začátku roku 2018 jsem se definitivně rozhodl, že se rozvedu. O rozvodu přemýšlím, už více jak 5 let, tedy po deseti letech manželství. Manželce jsem to už asi třikrát oznámil a vždy nedotáhl do konce. Vždy jsem myslel, že snad to ještě půjde. Tři měsíce to bylo skvělé a po čase se zase vše vrátilo do stejných kolejí. Snažil jsem se manželství zachránit, nabízel společnou návštěvu psychologa, sexuologa, rodinného poradce, léčitele....dle jejího přání a výběru. Odpověď byla vždy stejná "nejsem blázen"! Ale to já nikdy netvrdil, jen vím a to jsem jí říkal, že problém tohoto typu není v jedinci i když to tak vypadá, ale ve všech zúčastněných. V naší rodině jsme to byli my všichni i naši děti. No nic, už se stalo, jak se stalo.

Požádat o rozvod, to zní divně, že jo? Ono to má v životě několik rovin. Jedna je, že začínáte pochybovat, chybu hledáte v druhém, ale i v sobě. V mém případě jsem cítil, že u nás doma chybí Láska a tak jsem jí dával já. Ale dělejte něco, když nemáte odpověď, reakci "pro sebe", protože i já chtěl Lásku dostávat. Jednoho dne, byl konec "nadstandardního dávání" a přešel jsem do "standardního módu". A čím dál více jsem se oddaloval od ženy. Pak nastalo období, kdy jsem se "uklízel" z její přítomnosti, třeba do pracovny k PC. Takto vegetuji už nějaký ten rok.

Další fáze je rozhodnutí "TO UDĚLAT". Jednoho vyostřeného dne (nikdy se nehádáme a nepereme) jsem si uvědomil, že už je konec a oznámil jí to. Poznala to hned, že už nebudou tři měsíce zkušební lhůta, ale že je to konec. Manželka už to ví, teď okolí - děti, rodiče, sourozenci a ti další. Těm "dalším" se to jenom suše oznámí, je to náš problém a do toho jim nic není a ani náš rozvod to nijak neovlivní. Ale co děti a rodiče, tam je to horší. Máme dva kluky, 15 a 10 let. Ten starší už věděl delší dobu, že to mezi námi skřípe a že se chci rozvést. Tomu mladšímu to bylo třeba opatrně oznámit. Tento problém jsem řešil i se starším synem a rád si vyslechl jeho názor, jak to říci mladšímu synovi. Naštěstí tento krok zvládla žena. Takže děti jsou informovány. Ale co bylo pro mě velice těžké, bylo říct to tchyni. Tchyni mám velice rád a vážím si jí. V té době byla po operaci a nebylo jí dobře, během oběda jsem jí to oznámil a ona to pochopila (přijala). Cítila už nějakou dobu, že nás vztah hodně skřípe. Co mi řekla, mě hodně šokovalo (nebudu zde psát, co mi řekla, ale bylo to milé). Takže zbýval tchán, tomu to neřeknu, možná to tuší, ale také nechám nějakou aktivitu ženě :-) Sourozencům jsem to řekl a přijali to bez komentářů. Nejhorší v celé události bylo, ne rozhodnout se, protože na toto téma myslím dlouho, rozhodnutí byla spíše úleva, pád kamene ze srdce. Nejhorší bylo, oznámit to tchyni, které jsem tím nechtěl ublížit.

Samotný rozvod u soudu probíhal v pohodě. Sice soudkyně měla zdržení, byla zmatená, žena neměla advokáta a trochu na začátku zvýšila rozruch, ale nakonec to dopadlo doufám, pro všechny strany dobře. Před termínem stání jsem se modlil a prosil Boha, Anděly.... o pomoc. Přál jsem si, ať to dopadne dobře pro všechny strany. Protože nejsme u soudu, kde se soudíme o hmotný majetek, ale o děti, naše děti. Proto jsem si přál, ať to dobře dopadne pro děti, protože o nás rodiče se tolik nejedná a jak se (já) domnívám, tak většina soudů o děti je o sobectví jedné ze stran.

Na návrh mého právníka, nakonec soudkyně i žena přijali návrh na svěření dětí do společné péče. Do vypořádání majetku (další stání) budeme žít jako dříve v jednom domě.

Děkuji všem a všemu za to, jak to dopadlo :-)

Proč se nám dějí "špatné" věci?

Co je špatná a co je dobrá "věc", která se nám stane během životů? Ta dobrá "věc" je náhoda, šťastná náhoda, za kterou jsme rádi a radujeme se z ní. Takto to vidí mnoho z nás. 
Když se stane špatná "věc", říkáváme "pane Bože, proč se to zrovna stalo mě?".

Náhoda není, jsou jenom stavy, které se stát mají, jsou tu:

- abychom se z toho ponaučili 

- aby nám pomohly.

PONAUČENÍ může být třeba i z malého odření auta na namrzlé vozovce. Na začátku budete nadávat sobě, že máte odřený lak. Ale ještě si neuvědomíte, že zde již máte "další" zkušenost, která vám příště řekne "jeď do té zatáčky pomalu!" Pokud byste ji neměli, následky by byly možná horší, než jenom poškrábaný lak.

POMOC - Andělé a jiné bytosti nám pomáhají. Jejich pomoc někdy vidíme, jako by to pomoc ani nebyla a i tak danou situaci hodnotíme. Třeba zabouchnuté klíče v autě. "Tak a teď už tu schůzku doopravdy nestihnu! Proč zrovna mně se to  muselo stát, když pospíchám?" Andělé možná věděli, že na cestě by vás čekala vážná nehoda a tak vám zabránili v cestě.

Naše pohledy na danou "věc" jsou krátkozraké a pouze jednostranné. Vidíme danou věc pouze teď. Kdybychom se, ale mohli na danou věc podívat i z jiného úhlu a času, hned bychom ji pochopili. 

Proto nesuďte "věci", ale berte je jako dar.

Krásný příběh na toto téma je o dvou Andělech, co chodí po Zemi. Starší ukazuje Svět mladšímu a nezkušenému. Na konci tohoto příběhu, který rád vyprávím, se vždy pozastavím, abych nezačal brečet. Až budete se mnou, zeptejte se na tento příběh anebo si ho vyhledejte na netu, je tam asi tisíckrát :-)