Pozdrav dne

Mnoho, ano, mnoho, možná 20 let, možná více či méně let, ale to je jedno, zdravím den. Ano, zdravím den, prostě ráno když vstanu, udělám ranní očistu a přesunu se do kuchyně, kde se napiji čisté vody a po/zdravím den. No, abych se přiznal, občas na to zapomenu, občas si na to vzpomenu až v autě při cestě do města. Ale to je jedno. Nedělám to z povinnosti, ale protože chci. Chci pozdravit, chci poděkovat a chci říci, že jsem šťastný.

Dobré jitro a krásný den,
přeji sobě, Tobě, pane Bože, všem a všemu,
nechť dnešní den je krásný a šťastný,
nechť lidé se mají rádi, jsou na sebe slušní a ohleduplní.

Jsem šťastný a zdravý,
bohatý a úspěšný,
umím uživit svou rodina a celá rodina se máme rádi,
milujeme se a respektujeme.

Děkuji Ti, pane Bože, za to, že jsem šťastný, děkuji Ti za vše,
děkuji, za to že jsi.
Děkuji všem a všemu.
Děkuji sobě.
Děkuji nám.

Je to malé, ale je to mé a vystihuje to vše, co cítím. Tuto modlitbu jsem si sám vytvořil, už ani nevím jak a kdy. Prostě tu je se mnou a je mou součástí.

Je zajímavé, když ji odříkám od srdce, tak se mi v životě více daří. Jako by to bylo kouzelné slovo, formule, co ti otevře dveře s pokladem. Jsem živnostník a vidím to na práci.

Bylo by hezké, aby každý z nás měl svou modlitbu, říkanku, která nám připomene to, co bychom chtěli. Ano, svou a ne tu mou, nevadí mi, že ji bude někdo používat, ale tato je pro mě a mé přání. Každý má svá originální přání a tak by si měl "složit" tu svojí modlitbičku :-)

Duše a tělo

Duše a tělo:

V mém okolí a vy, také jistě máte někoho, kdo je nemocný, smutný, zklamaný, no prostě se mu nedaří podle toho, jak by on sám chtěl. Stěžuje si na něco a porovnává to s jinými lidmi, kterým se daří. Mnohokrát jsem na tyto lidi myslel a vyvstala ve mně odpověď, respektive otázka pro mou duši :-)

A tak mě napadlo se o tyto rozhovory s mojí duší s vámi podělit. Na rovinu se přiznávám, že jsem blbý na češtinu, za což se předem omlouvám a děkuji Googlu či tomu, co mi automaticky podtrhává slova červeně :-)

Již delší dobu mi při paranoidním rozhovoru :-) s duší (ego, rozdvojená osobnost, parazitující duše….) vyvstává otázka: Jak a proč se nám to, co prožíváme děje?

Země je krásné místo, je dokonalá je zde vše, co potřebujeme. A teď začnete polemizovat o tom špatném - ale co války, hladomor a smrt. Je smutné, že vás hned napadne toto a ne - Láska, smích, štěstí… No to je teď jedno. Země je dokonalá díku tomu, že je zde vše, ano i smrt, války a hladomor, ano i nemoci i ty nejhorší. Duše je tu, aby získala zkušenosti a mohla se více rozvíjet. Ano, jsme tu, tedy ne my, ale naše duše je tu na zkušenou. Naše tělo je jako automobil a duše řidič. Než nasedneme do auta musíme získat základní dovednosti řízení. Nebudu se zde rozepisovat, jak jsme se učili chodit, jezdit na tříkolce, kole…. Prostě už máme řidičský průkaz a sedíme v autě, v našem fyzickém těle. Jezdíme nejdříve pomalinku, poznáváme auto, a když už je z nás šikovný řidič, změníme auto, a hele bouračka, auto jde do šrotu či k automechanikovi na opravu. No nic, pořídíme si nové auto. A takto to vidím já s lidskou duší a reinkarnací. Ha, je tu slovo reinkarnace. Nebojte se ho a klidně myslete na nové auto :-), teď jsem vám malinko odpověděl, jak je to vlastně s tou duší. Pokud to budu malinko více rozebírat, rád bych se vrátil ke zkušenostem a jejich získávání. Vzpomínáte na dětství, kdy vám rodiče říkávali "nesahej do té zásuvky, je tam elektřina a může tě to zabít!" Co je vlastně elektřina, která nás může zabít? Ano, věříme rodičům, mají pravdu, je tam něco, co je nebezpečné, ale ALE ALE ALE. Ale nám říká, VYZKOUŠEJ TO!, přesvědč se, zda mají rodiče pravdu či ne. Jak rodiče zjistili, že v zásuvce je nějaký proud, který ti může ublížit? Jak se tam vlastně dostal a jak v těch drátech vlastně žije? V mládí je každé tělo nesmrtelné, nebojíme se a riskujeme, a proto je naše zvědavost větší než strach. A máme tu hřebík a zásuvku. Já tu elektriku tím hřebíkem vyšťourám, aby se mi ukázala. A již máme první zkušenost. Není to krásné, že na vlastí tělo víme, co je elektřina? :-) Kdybychom celý život jedli jenom med a okolí nám říkalo, že med je sladký, nevěděli bychom, co je sladké,  ale máme zde citrón, který nám hned po zakousnutí řekne, co je sladké a co ne. A takto bych mohl pokračovat.

Celý(é) život(y) se učíme a získáváme zkušenosti. A co bude dál, až budeme vše vědět? No to sám nevím, ale domnívám se, že budeme pomáhat druhým. Možná z našich duší budou andělé, strážní andělé, kteří nám včas přijdou na pomoc anebo pomohou při rozhodování. Ano, andělé jsou. Já je nevidím, neslyším, necítím, ale věřím, že zde jsou. S nadsázkou a s humorem říkávám, že můj anděl/andělé strážní jsou trpěliví a skvělí. :-)

Jak to začalo

Někdy kolem puberty jsem si začal uvědomovat, že se mi dějí věci, které už nejsou náhoda, ale dalo by se říci, že v tom už je nějaká logika a spojitost.

Jednou když jsem stopoval auta, po cestě domů z internátu, jsem si řekl, že třetí auto mi zastaví a stalo se. Nebo jsem věděl, že se něco brzy stane. S nikým jsem se o tom nebavil, myslel jsem si, že je to normální. Nijak jsem to neřešil a bral to jako samozřejmé. V té době jsem nebyl moc "bystrý" žák a tak hlava myslela také na jiné věci.

Po škole a několika letech práce jsem se dostal do styku s paní, která používala kyvadlo a viděla či cítila duše. Jak ty dobré, tak i ty druhé. Paní jsem zkontaktoval a při rozhovoru s ní vyplynulo, že bych spíše měl na to, co vím zapomenout a "nešťourat" do toho.

Opět uplynulo mnoho let a já se seznámil s mojí manželkou. Její kamarádka měla všude známé a zajímala se také o "jiné" věci jako já. Dala nám kontakt na paní v Plzni, která je "vědma", prožila klinickou smrt a ví, co bylo a co bude. Paní nám prý odpoví na naše otázky, které si máme připravit. A dále dodala, že poznámky ani nemusíme vytahovat, že nám na ně odpoví během rozhovoru. Ano, a byla to pravda. Paní nám řekla vše, co jsme chtěli vědět, aniž bychom vyndali poznámky s otázkami :-) Na konci rozhovoru nám poradila, abychom jeden druhému a komukoliv dalšímu posílali energetické koule. A zde bych asi "datoval" můj začátek s energií.

Při příjezdu domů jsem začal posílat mé nynější manželce koule. To se prostě "uplácá" - vizuálně si představíte energii, tu jako sníh uplácáte do koule a hodíte na danou osobu. Přítelkyně byla ve vedlejším městě, ale i tak jsem po několika málo dnech začal cítit, že energie k ní letí. Házel jsem večer co večer koule s energií a tu náhle mi přišla myšlenka, že mohu uplácat větší kouli. A tak jsem udělal míč. Při "plácání" energie, jsem začínal cítit v dlaních odpor, jako by tam doopravdy něco bylo a to mi nepatrně kladlo odpor. Najednou jsem cítil energii a z míče byl velký balon a z něho veliká 3 metrová bublina. Teď už stačilo hodit jednu bublinu místo desítek malých koulí a míčů.

Jednou takhle před desátou večer házím energetickou "bublinu" přítelkyni (nynější manželka) a najednou cítím, že není v posteli. Vždy, když jsem jí kolem desáté večer házel bublinu, cítil jsem, že už leží v posteli a bublina jí obklopuje jako kokon a chrání ji během spánku. A v tom se to stalo. Já najednou viděl, ano viděl, respektive jsem mohl vidět její pokoj. V pokoji nebyla a tak navštívím koupelnu, kde též nebyla, ani v kuchyni či v obývacím pokoji. A najednou jsem měl záblesky a viděl jsem jejíma očima. Viděl jsem, jak venčí psa, kudy jde a co vidí. Volám ji telefonem, ten nebrala a teprve po cca půl hodině zavolala zpět. Ptám se jí, kde byla a  říkám jí, co jsem viděl. Potvrdila, že byla venku se psem a kudy šla. To bylo mé první "vidění". Od té doby nastal velký skok v práci s energií.

Už jsem se zdokonalil v posílání energie. Místo míčů a balónů jsem začal přes dlaně posílat, kam jsem chtěl. Jak ve směru, tak i v čase. Ano, energii jsem mohl poslat i v čase, třeba - zítra bude mít přítelkyně na vysoké zkoušky a tak ji pošlu pozitivní energii anebo jsem se takhle "omluvil" za to, co jsem "provedl" jako mladý kluk. Energii jsem začal vidět. Bylo to jako matné svítící, ale neoslňující světlo. Šlo mi z dlaní a asi metr přede mnou se spojilo, ze dvou "proudů" se stal jeden, který pak mířil tam, kam jsem chtěl. Už v začátcích jsem věděl, že "nesmím" brát energii od sebe a tak jsem vždy požádal Boha o pomoc. A ten mi vždy odpověděl, že si ji mohu kdykoliv vzít. Děkuji Ti za to, pane Bože. To bylo období, kdy jsem posílal a vnímal energii ve velkém.

Najednou jsem si uvědomil, že to je energie od Boha a chtěl jsem být k Bohu blíže. A tak mě napadla církev. S církví jsem do té doby  neměl žádné zkušenosti. Rodiče byli ateisti a nikdo u nás ani v okolí nebyl věřící. A tak jsem si přál poznat církev, která v mých očích měla k Bohu nejblíže. Mé přání bylo vyslyšeno. Díky mé profesi jsem byl pracovně na faře, kde jsem se seznámil s kostelníkem. Za práci jsem chtěl Bibli a on se divil. Během chvilky jsme se spřátelili a tak jsem začal poznávat faráře a církev. Chtěl jsem se nechat pokřtít a tak jsem začal chodit na náboženství. Jednou, když jsem kolegu odvezl domů a jel od něho, při rozmluvě s Bohem (možná to bylo Ego?) mi Bůh na mou otázku víry řekl něco, co jsem pochopil až za mnoho let: "Věř, v co chceš, ale hlavně věř". Asi po dvou letech přípravy jsem byl s kolegou pokřtěn a tak jsem se stal Křesťanem. Pravidelně jsme chodili v neděli do kostela, ale vždy to byl Míra, kdo mi zavolal, a společně jsme šli na mši. Po krátké době jsem si uvědomil, že k víře nepotřebuji kostel, mši, Bibli, společenství, Ježíše…. Uvědomil jsem si, že Boha mám v srdci, a že když se chci bavit s Bohem, nemusím to předkládat Ježíšovi, ale rovnou to mohu "probrat" s Bohem. Ježíše jsem bral jako historickou postavu, která vykonala těžký úkol. Ježíš byl pro mě něco jako diplomat Boha tady na Zemi. Prostě bych řekl něco Ježíšovi a on by to pak řekl Bohu. Proč bych se měl bavit s Ježíšem, když se mohu bavit s Bohem "na přímo"? A tak má víra skrze církev skončila. Církev samozřejmě uznávám a respektuji, ale už ji "nepotřebuji".

S energií jsem začal více pracovat, dokonce jsem asi dvakrát viděl duše, aspoň tedy myslím, že to byly duše. Bylo to při posílání energie jedné mé známé. Jednou takhle večer stojím v pokoji, posílám jí energii a v tom vidím čtyři bílé postavy. Uvědomil jsem si, že jsem to já, naproti mě známá a po stranách stojí má přítelkyně a přítel známé. Energie od Boha šla uprostřed jako velký sloup a na konci se rozčtvrtila a každý z nás se napojil na jeden díl. Pak ještě jednou, ale na to si moc nepamatuji. Duše jsem měl možnost vidět i později, o tom vám ještě napíšu. Jednou takhle posílám energii ženě, která měla gynekologické problémy a měla jít na operaci. Po "zaslání" energie přestala být unavená a mít bolesti. Druhý den šla do práce, kde se divili, co tam dělá.

Ale stále jsem uměl jenom posílat energii a neuměl léčit. Jedna věc je poslat energii a "nabít" baterie a druhá věc je odstranit problém. To je jako když si na ekzém naplácáte make-up. Problém není vidět, ale stále tam je. Chtěl jsem se zdokonalit, abych mohl pokračovat. Jednou se ke mně dostala informace o Reiki, tak jsme se já a má žena nechali zasvětit do Reiki. Když skončilo zasvěcení, povídá učitel, že bychom si mohli udělat dvojku, že budeme moci posílat energii na dálku. A já mu tehdy odpověděl, že žádnou dvojku nepotřebuji, že energii posílám na dálku již dlouho. Po čase jsem zjistil, že Reiki je pouze komerční záležitost a nepraktikoval ji. Nedávno jsem dokonce měl možnost bavit se s Pendrakem   https://youtu.be/rhp07vz0evo, který vysvětluje Reiki s pohledu "čističe".

Narodil se nám první syn a já pomalinku přestával využívat dar, který jsem dostal. Po mnoha letech se mi po telefonu ozval kostelník, že má kamarádku, která je nemocná a lékaři neví, co jí je a jestli bych jí neposlal energii. Povídám, že už to nedělám, ale že to zkusím. Večer jsem se osamocený postavil doprostřed místnosti, požádal Boha o energii a zavzpomínal, jak jsem to dříve dělal. Z dlaní mi začala proudit energie a metr přede mnou se spojila v jeden proud. No jo, ale já nevím, kde bydlí a kdo je zač, ta jeho kamarádka. Napadlo mě, že bych mohl energii poslat na kostelníka a od něho na jeho kamarádku. A tak se stalo, že energie byla okamžitě u jeho kamarádky. Začal jsem cítit, jak energie naráží na kamarádku a nechce dovnitř. Povídám, že to je energie od Boha, že jde skrze mě a zda bude chtít, že energii můžu poslat přímo od Boha k ní. A v tom se mi otevřela a já byl vcucnut k ní do pokoje. Najednou jsem byl u ní a viděl vše, co v pokoji je. Viděl jsem, jak leží čelem ke zdi na levém boku, kolena pokrčena. Mohl jsem jí dokonce nahlédnout pod peřinu a noční košilku, ale nechtěl jsem, respektuji totiž soukromí. Také jsem viděl, že má v břiše něco tmavého. Když to celé skončilo, hned jsem vše popsal přes ICQ kostelníkovi. On to druhý den přeposlal kamarádce a nechápali, jak jsem dokázal přesně popsat, co jsem viděl - plakáty na stěně, stůl, skříň, dveře. Jediné, co jsem nevěděl, co je, byla tráva na zemi. Byl to takový ten hodně chlupatý koberec - předložka a na ní ležel pes, ale toho jsem neviděl. Toto byl můj druhý zážitek, kdy jsem měl možnost vidět věci, aniž bych tam fyzicky byl. Mohl bych to praktikovat častěji, ale nechtěl jsem. Respektuji totiž soukromí a toto bylo něco jako "Velký Bratr" z Orwellova románu "1984".

Po poslání energie kamarádce kostelníka jsem stále čím dál méně, spíš vůbec, využíval dar, který jsem měl. Až jednou když jsem se jako lektor vracel večer ze školy domů autem, jsem vedle sebe za jízdy ucítil a viděl sedět něco. Z ventilátoru zafoukal chladný vzduch a já myslel, že je to smrtka a jde si pro mě. Vůbec jsem neměl strach a nebál se smrti a ani samotná smrtka vedle mě mi nenaháněla strach. Prostě jsem to bral tak, že to má být. Po necelém kilometru se cesta stáčí doprava a stoupá mírně nahoru. V zatáčce byla trochu mlha a já najednou viděl v protisměru růžový tank. Věděl jsem, že tam fyzicky není, že je to pouze výtvor mé fantazie, ale i tak jsem zpomalil a v tom jsem srazil malé zvíře - zajíce či lišku. Smrtka najednou zmizela a já si pomyslel, že chtěla jenom svézt ke zvířeti. Od té doby jsem pravidelně při večerní cestě kolem daného místa začal vozit duše. Ano duše, možná že ta smrtka nebyla smrtka, ale duše. S dušemi jsem se bavil a měl je velice rád. Byli upřímné a na nic si nehráli. Pár mi jich zůstalo v paměti, nejvíce paní ve žlutých šatech s poraněnýma očima. Chtěla se pomstít tomu, co jí to udělal, podle šatů byla někdy ze třicátých či čtyřicátých let a tak jsem jí řekl, že ten, co jí to udělal je již mrtvý. To nevadí, odpověděla, tak se pomstím jeho dětem. Já na to, že by to asi nebylo dobré, že je lepší odpustit, protože děti by nevěděli, proč jim to udělala. Nechtěla odpustit, ale během našeho rozhovoru, ze kterého jsem se i já hodně ponaučil, o tom začala přemýšlet. Já jsem jí odpustil a ona odpustila tomu, co jí to udělal. A v tom jsem najednou viděl, jak se její duše zvedá a pomalinku "rozpouští" a směřuje k Bohu. Byl to velice krásný pocit. Další duše byla přejeta voly taženým povozem. Nebo za jízdy ke mně přistoupila duše a ptala se mě, zda ji svezu a já na to, že ano. Také řekla, že je vrah a já na to, že když mi nic neudělá, že ji svezu. Během rozhovoru se mi přiznala, že byla německý voják, který za války střílel a zabil mnoho protivníků. Odpověděl jsem, že není vrah, že pouze plnil rozkazy, které dostal od svého velitele a navíc věřil svému vůdci. Také jsem mu řekl, že na druhé straně byli ti samí vojáci jako on a dělali to samé. Pochopil to a já mu odpustil. Duše byla šťastná a zmizela.

Po čase, jak rychle to přišlo, tak to i náhle skončilo. A navíc jsem přišel o energii a pocity s ní spojené. To mě velice mrzelo a byl jsem z toho smutný. Jednou jsem dostal při rozhovoru kontakt na paní, se kterou bych si o tom mohl popovídat. Po krátké době jsme se sešli a ona mi mimo jiné řekla, že se nemiluji. Ale já se přece miluji, ale ona mi vysvětlila, že ne a já si to uvědomil. Chtěla, abych říkal nahlas "miluji tě", ne jí, ale sobě. Bylo to divné, ale po čase jsem si na to zvykl. V té době jsem jezdil na kole a při jedné z projížděk  jsem si vzpomněl na kamarádku (Petru), která je nemocná. Nebylo to nic smrtelného, ale i tak jsem začal prosit Boha o pomoc, přizval jsem Ježíše a Marii. V té chvíli jsem cítil krásný pocit. Během následujících dní se to stalo. Ani nevím, jaký už byl průběh nemoci kamarádky, ale u mě v životě se stala velká změna. Z ničeho nic jsem ucítil příval Lásky. Už dříve jsem dělil lásku na tu s malým a velkým "L". S malým je láska k něčemu či někomu a ta s velkým je Láska od a k Bohu. A já začal cítit velký příval Lásky a poprvé poznal, co je to bezpodmínečná Láska. Láska bez podmínek. Musel jsem odejít z města, sedl jsem do auta a projížděl se krajinou. Viděl jsem dravce, jak letí nad lesem a najednou jsem viděl sebe očima dravce, jak sedím v autě jedu po silnici. Ten pocit se nedá popsat, byl nádherný a v životě jsem nic krásnějšího nezažil. Možná to bylo osvícení, já nevím, s nadsázkou a humorem říkávám, že mě osvícení jenom lízlo. Dříve jsem četl o osvícení a chtěl být osvícený, ale když jsem to zažil, najednou se mi všechny hodnoty v životě změnili. Bylo mi jedno, že jsem osvícený, nemyslím jedno, jako že by mi na tom nezáleželo, ale najednou zmizelo Ego a já to vše přijal. Po čase jsem si uvědomil, že osvícení je asi špatný překlad, spíš by to mělo být, že se ti rozsvítí v hlavě :-) Začal jsem se milovat a milovat i druhé. Od té chvíle miluji každého, s kým jsem ve styku. Cítím k němu Lásku a také ji vnímám. Od té doby se mi začalo dařit a já přestal mít starosti, co bude. Prostě jsem začal žít. Je to velice krásný pocit, který bych přál každému, ale uvědomil jsem si, že se o to nemohu podělit, že to musí každý prožít sám, aby si to uvědomil i on.

Od té doby jsem stále šťastný, dokonce se mi plní má přání. Je humorné, jak se plní a jak se naplní či jak k přání přijdu. Uvědomuji si, že člověk, když si přeje přání, musí umět si přát a být si vědom následků přání. Přání se mi plní "zdarma" bez podmínky. Doporučuji, když si člověk něco přeje, aby si přál přesně a do nejmenší představy vše promyslel. Všeobecné přání se splní, ale pak nastanou někdy i "komplikace", které jsme nedomysleli.

Rád bych zde pozdravil přítelkyni Petru, se kterou jedinou jsem mohl své osvícení prožít. Chtěl jsem se o své pocity podělit s manželkou, ale nevyslyšela mě a to mě velice bolelo. Petra byla jediná, které o všem věděla. Navíc i ona začala prožívat to, co já. Během následujícího roku a půl jsme se navzájem doplňovali a jednou jsem byl já "učitel" a ona žák a příště to bylo naopak. Děkuji Ti za to Petruško :-)

Dnes žiji s Láskou v srdci.

A to je asi všechno z mého života.