Má pravda, nadevše....

Jedu si takhle přes město autem a náhle si uvědomuji, či spíše diskutuji sám se sebou o dnešní době. O tom, jak jeden nutí toho druhého. Jak se lidé přou o své pravdě. O tom, jak by se ten či onen měl změnit. Vše je v zájmu dobra. Jedna a ani druhá strana to nemyslí špatně (až na výjimky). Každý věří ve svou pravdu a pokud přijde někdo jiný a tvrdí, že jeho pravda je jiná, tak vzniká rozepře. Někdy, až se vztahy přátelské či rodinné, které se pak rozpadají. A já si čím dál více, uvědomuji, že každý má pravdu. Ano. Protože, každý z nás věří v to, co říká. Teď nemyslím politiky a jinou chamraď, kteří na lidech parazitují. Každý ke své pravdě nějak došel. Někdo ve škole, někdo od rodičů, v kostele nebo na vysoké škole. Někdy jsou tací, kteří k pravdě došli z bulvárního tisku, což je asi veškerý tisk, u nás vycházející a nebo z barevné bedýnky v obývacím pokoji. Každý nějak "uvěřil".

No a teď všichni (u)věřící, včetně mě si v určitě chvíli uvědomí, že i ten druhý by mohl mit pravdu. Nebo, nedej Bože, že ji má :-)Tím by zbořil můj hrad, mou pravdu v kterou jsem věřil celý život. A náhle budu ve svých očích za hlupce. A to mé ego, nemůže dopustit. Proto budu bojovat, za svou pravdu, až do posledního... dechu, jsem myslel.

Co teď s tím? Z mého pohledu mohu dál bojovat a nebo se "sednout" a popřemýšlet. Já si sedl a přemýšlel.... A uvědomil si, že toto je můj svět a z tvého pohledu je to zase jiný svět, ale zase pouze tvůj. Chce-li někdo bojovat "za pravdu", nechť bojuje. Je to jeho boj. Jsem zde na světě již po několikáté a z vlastní zkušenosti vím, že boj, vytváří zase boj. Jednoduchý zákon energie, kdy někdo investuje energii, aby získal tu protivníkovu, třeba ve formě výhry. Já to, již mám jinak. Já žiji a ukazují lidem na sobě, že to, co žiji funguje. Funguje, aniž bych někomu vnucoval násilím, svou pravdu. A ano, diskuze je vždy třeba. Díky diskuzi padají otázky a odpovědi, na které bychom samy, nedostali odpověď. Anebo by byla ovlivněna naším úsudkem. 

Nový svět

Pojďme si vizualizovat nový svět. Starý systém se ve vniveč proměnil, již tu není, žijeme v nové realitě. Realitě otočené na ruby vůči minulému systému, který zde byl po tisíce let. Podle dohody GESARA má mít každý občan bez rozdílu právo na nepodmínečný příjem, to znamená tolik prostředků, aby se najedl, ošatil a měl kde bydlet. Opakem je podmínečný příjem, kdy dostaneme také prostředky na živobytí, což sebou nese nikoli malé, ale velké ALE, a tím je zásadní podmínka. Již dnes máme podmínečný příjem, jehož příkladem může být třeba důchod – pokud splníme podmínku – věk, počet dětí u žen či v případě invalidního důchodu diagnózu. Ale dle NWO – Nový světový (ne)řád, má podmínka jiný význam či spíš účel .... Pojďme se vrátit do našeho nového hezkého světa, kde lidi nemusí pracovat. Nemusí, protože budou mít prostředky pro živobytí, budou-li chtít, tak pracovat budou a zvýší si svůj příjem, a to nad rámec bezpodmínečného příjmu. Při jednom setkání poslů budoucnosti se ptala paní: "A kdo mě obslouží v restauraci či opraví auto?" A já dodávám: "Když lidé budou sedět doma na pr--li?". Odpověď je jednoduchá, ale i tak se zde rozepíši. Když budu sedět doma na pr--li a koukat na TV, tak mě ten zadek jednoho dne začne bolet a já se zvednu a začnu něco dělat. Budu dělat cokoliv a náhle zjistím, že něco umím nebo mě to baví a začnu se o to zajímat. A v tom okamžiku je zasazené semínko, které bude klíčit a růst. Již dnes máme kolem sebe lidi, které práce baví a naplňuje. Tito lidé nám půjdou příkladem a jejich nadšení nás přitáhne a začneme se podílet na budování a tvoření našeho nového světa.

 

Při cestě do Slaného, kde bylo v listopadu 2022, setkání spolku Zlatý Věk , jsem se bavil s Martinem Kučerou a on vyprávěl o známém, který má problém sehnat kvalitní zaměstnance do firmy. Lidé nechtějí pracovat, děti nechtějí chodit do školy  ... Proč? A já Martinovi odpověděl. Protože podvědomě cítí, že je něco špatně a nechtějí "tomu" věnovat svou tvořivou energii. Továrny vyrábějí nekvalitní výrobky a potraviny, ale vedení chce, aby zaměstnanec odváděl kvalitní práci. Až výrobce začne vyrábět kvalitní věci, zaměstnanci přijdou sami a až školy začnou učit "pravdu", ne lež a jejím prostřednictvím programovat děti, tak děti s radostí vyskočí z postele a budou budit rodiče, aby je včas přivezli do školy.

Lidi chtějí tvořit kvalitní věci, a ne být v práci pod tlakem. Zedník je nadšený ze stavění domu pro lidi, pekař z pečení, který své housky posype kořením jménem Láska, učitelka, která zahrne Láskou a vedením své žáky, ředitel továrny, který si ušpiní ruce prací a bude šťastný, že se jeho projekt daří,  lékař, který se bude modlit ze srdce za pacienta, aby byl zdravý.... 

Toto je můj nový svět. Pojďte ho, se mnou tvořit, zvu vás sem, místa je tu mnoho.

Domněnky a soudy

Již několikrát a není toho málo, jsem se setkal s lidmi, kteří tvrdí o někom, že "on to udělal". Podnikám jako zámkař a lidé hned říkají o sousedovy, že ten zámek rozbil on, že dveře poničil hnědočech, který v domě stěhoval nábytek, že tamten či onen to udělal. A já se ptám těch lidí "a viděli jste ho, jak to udělal?" A odpověď je vždy stejná "já ho znám, on je takový, všichni jsou takový, je to hulvát"

Dotyčný si vždy vytvoří domněnku a té věří. Nikdy a mám to i z vlastní zkušenosti se nevytvoří pozitivní domněnka, ale taková, která vybere ze všech možností, tu nejhorší, nejkatastrofičtější. A tak zákazníci odsoudí každého. A přitom z velké části je závada ne na straně "oběti", ale pouhého opotřebení či běžného provozu zámku, dveří...

Reaguji na tyto poznámky a vždy se zeptám, zda daného "uličníka" viděli při inkriminovaném činu. Pokud ne, tak zákazníka slušně požádám, ať takto přede mnou nemluví, když se pouze domnívá, že za problém může on. To stejné je v případě, kdy za závadu může konkrétní osoba, ale není přítomna u "soudu a odsouzení" a nemůže se hájit. Viz příklad, kdy ve vložce byl zlomený klíč. Ano, udělal to konkrétní člověk. Sousedé ho odsoudili, hned ho pomlouvaly. Jenže já zjistil, proč byl zlomený klíč ve vložce. Zámek se rozpadl, vložka se po pootočení zasekla, klíčem nešlo otočit a vyndat klíč. Dotyčný měl svazek klíčů. Co teď? Buď tam mohl nechat celý svůj svazek, což asi chápete, že je blbost. Anebo klíč sundat z kroužku. Ale zkuste si dát velký svazek klíčů do dveří a sundejte klíč z kroužku :-) Takže dotyčný klíč zlomil, aby měl svůj svazek klíčů od bytu, auta... Jak jednoduché je někoho odsoudit. 

Další příklad z mého života. Nešel nám doma internet (asi odešel :-). Starší syn hned hanil poskytovatele připojení, že stojí za "lejno", že minulý byl lepší. A že tamto či ono. A já se ho ptám, zda ví, proč nejde internet? Nevěděl to, ale soud a odsouzení bylo hned hotové. Povídám mu, že ve vedlejší obci, nejde elektřina, a tudíž bezdrátový internet, který máme u náš obci, také nejde, byť u náš elektřina jde. 

 

Jak jednoduché je někoho či něco odsoudit. Než někoho budeme chtít odsoudit, zjistěme si relevantní informace, zajistěte si důkazy a potom můžete vyvodit nějaký závěr. Ne soud, ale závěr. Protože může přijít "někdo druhý", který bude mít jiný pohled na stejné informace a důkazy. A čím více je informací a důkazů, tím závěr je složitější. Podívejme se třeba kolem sebe na východ, co se tam děje. Pokud se jenom podívám do novin, TV.… tak náš "soud" je jasný, kdo je vinný. Pokud budu číst "mezi řádky" a z jiných zdrojů, již budu mít pochyby. A co když půjdu více do šířky a hloubky. Najednou budete mít tolik informací a "důkazů", že nebudete vědět, zda váš prvotní "jednostranný soud" byl správný. 

 

Jak jednoduché je někoho či něco odsoudit. 

Lásku nám všem a čistou mysl Tonda :-)

Před bouří je klid

Sedím v kavárně, srkám horkou dvojitou kávu. Vnímám její vůní a chuť. Přes velké okno pozoruji lidi, sedící pod slunečníky, bavící se o všem možném, chodci se mezi nimi proplétají, auta v klidu jezdí opodál. Je podvečer, letní den a já s kávou na jazyku najednou přijímám informaci "před bouří je klid". Lidé sedí u šálku kávy stejně jako před 77. lety a dvěma dny, seděli a popíjeli čaj v Hirošimě. Také věděli či tušili, že se kolem nich něco děje, ale stále nevěřili tomu, že se to může stát jim. I dnes si lidé nechtějí připustit, pochopit, přijmout fakt, že pokud se neprobudíme, bude již pozdě. Všude okolo nás jsou indicie,  které nám naznačují nás možný osud. Ale lidé jsou lhostejní ke svému životu. Na jed u stranu se bojí smrti, na druhou stranu ho ničí. Na jedné straně do sebe cpou vitamíny a na druhé zase kouří. Kážou vodu a pijí víno. Ale teď je třeba se rozhodnout... Je třeba? Máme svobodnou vůli se svobodné rozhodnout. OK. Ale... Mé oblíbené ale. Ale nám nikdo nepředloží na stříbrném podnose i tu druhou variantu. Pouze nám stále servírují to samé a jen nám zvyšují teplotu a za chvilku nás uvaří, jako žábu. Ta prý nepozná, postupnou změnu teploty a když se vaří, je již pozdě. Podívejte se, kolem sebe, jak se naše prostředí, práva a prostor mění, jak se pásek utahuje, vodítko zkracuje či voda bublá varem.

Jen pár lidí je probuzených a bije na poplach. Ale tyto lidé jsou zesměšňováni, dehonestováni, a dokonce i právně stíháni. Lidé si v klidu sedí u čaje a z výšky na ně letí bomba. Někteří ji možná i vidí, ale říkají, že dopadne jinam, druzí zase říkají že nebouchne, třetí tvrdí, že to by nám, nikdo přeci neudělal. 

Myslíte si, že ne? Pokud ano, tak se mýlí. Buď jsou hloupý či neznají fakta. Ta fakta jsou střípky indicií, která ale nejsou běžným okem konzumenta spotřebního života spatřená. Je třeba se zastavit, odložit růžové brýle a místo barevného časopisu o módě se zaposlouchat okolo sebe, co lidé říkají. Ne, co nás programují na ČT, Nova... Ale poslouchat ty, kteří říkají věci potichu, aby je nikdo nezavřel, poslouchat ty, kteří mluví věci, které nejsou napsané v novinách. Těchto lidí je mnoho, jen je třeba poslouchat.

Anebo je možné navštívit weby tadesco.org , infovojna.bz , svobodny-vysilac.cz , aeronet.news ,   otevrisvoumysl.cz těch webu je více. Máme zde svobodu slova a stát blokuje tyto weby! Proč? Protože v nich je jiná pravda, než kterou nám prezentují.

Blíží se 12. hodina, není již za 5 minut 12. Ale je za pár vteřin dvanáct! Každým dnem se k nám valí smrt. Ano smrt! Proč starších smrtí? Nestraším, pouze informuji, co nás čeká. Ano I TEBE ČEKÁ SMRT!  Pokud se teď nerozhodneš. Najdi si knihu od Klause Schwaba – Great reset. Nebo třeba si najdi informace o "agenda 2030". Je toho více. Toto není scifi, toto je realita, kterou nám otevřeně prezentují, ale TY JI NECHCEŠ PŘIJMOUT!!!

 

Lásku nám všem. Já vím, že to dobře dopadne, ale je třeba i Tvá podpora. Stačí to šířit dál a věřit, že to dobře dopadne. 

Život je tak krásný...

Jsem šťastný, že mohu být teď a tady. Tady, na té krásné zemi, kde každý den je jiný, pestrý a barevný. Plný zážitků. Někdo by řekl ano zážitků, ale podívej se jakých - válka na Ukrajině, běženci co nemají bílou pleť, ekonomičtí běženci, co čeští politici je štědře hostí na úkor místních, zdražování, výhrůžky atomovou bombou a odstávky ropy a plynu. Ano, to tu je, ale já to nevidím. Či spíše to nevnímám. Mám na to jednoduchý recept. Zavři oči. A teď odpověz. Je teď a tady válka? Máš teď a tady, dlouhodobý hlad? Mrzneš, protože ti odstavili plyn? Ne? Ano, nic takového tu teď a tady není. To jen naše hlava řeší problém, který ještě nenastal. Proč investovat energii, do něčeho co není. Až to nastane, možná část z toho budu řešit, ale jen část, kterou dokáží teď a tady vyřešit. Zastavili ti plyn, protože ho někdo na druhé straně světa vypnul? Tak, proč to řešit, když to z mé pozice nevyřeším. Pokud budu takto postupovat, v některých očích budu lehkovážný. Ale co je mi druhého, když na prvním místě jsem já. Druhý, nechť si řeší své věci, je to pouze, jeho osobní volba. Já nemám "právo" řešit problém druhého. Proč bych investoval mou energii, do něčeho či někoho, když to ten druhý ani nechce. Ano, pokud mě požádá o pomoc, rád pomohu, ale, už je doba "páchání dobra" pryč.

Svět je tak krásný, je jak semínko, které se probudí a vidí tmu, náhle chlad. Po chladu se tma, změní na vlhké a tlející prostředí. A v tom semínko cítí tlak, který ho trhá a z jeho útrob, se po milimetrech rodí klíček, předvoj velkého stromu. Ale semínko či klíček ještě neví, co je a z čeho pochází. Jen ví, že kolem sebe má tmu, vlhko, humus. A v této fázi se nacházíme. Já již vím z čeho pocházím a kam jdu. Vím co mnozí netuší. Vypravím druhým, co nás za chvilku čeká. Ale mnozí mi nevěří, protože přeci celý život žijou v hlíně, chladu a humusu. Ale jen pár semínek naslouchá a těší se, až první sluneční paprsky, ohřejí jeho nezastavitelné klíček. 

Jak se těšíme na to, až nás slunce svým teplem osuší. Jak budeme růst. Ano, přijdou chvíle, kdy bude foukat vítr a ohýbat. Některým se zlomí kamínek. Někomu krupobití očesá lístky. Ale po zimě, opět budeme silnější, již nás vítr neohne.

Já již vím, co mě čeká a kam jdu. A ty, příteli, otevři svou mysl, zaposlouchej se, co srdíčko Ti říká. Vykašli se na mozek a nevnímej jeho "chytré" rady a katastrofální myšlenky.

Přeji nám všem a všemu, bezpodmínečnou Lásku. 

Po nějaké době čtu, co jsem napsal a uvědomil si, že text vyznívá jako "lehkovážný". S "vykašláním se" na problém, jen problém odložím, zametu pod koberec či zavřu do skříně, až se z něho stane kostlivec. Tak to nebylo myšleno. Problém je třeba řešit. A jak jsem psal, řešit problémy, které řešit jdou. Tím, že danému problému budu věnovat negativní energii (to nevyřeším, nemám peníze, umřu ...), tím ho jenom posílím. A navíc pozor na slova a myšlenky. Mají velkou sílu. Takže odteď myslet pozitivně! :-) - problém vyřeším, jsem zdravý, jsem šťastný ... To, co píši s pozitivním myšlením, není vyčtené z knih, ale má dlouholetá praxe. Kdy jsem si snížil CRP (zánětlivost) v krvi z dlouhodobých cca 20bodů na standartní limit pod 5 bodů. Dále se mi daří v životě, plní se mi přání, finance neřeším, okolo mě jsou skvělý přátelé ....  

Ukrajina-Rusko ......

Přemýšlel jsem, zda použít slovo Ukrajina-Rusko válka, okupace, zvláštní akce …. A nechal to raději volné, protože jsem nenašel žádné vhodné slovo. Covid nám skončil, mávnutím proutku ve čtvrtek 24. února, kdy Ruská armáda vstoupila na Ukrajinu. Před dvěma lety, ke mně přišla dvě slova „dva roky“. O těchto "dvou letech"" jsem psal v prosinci, samostatný blog.

Takže co se dnes děje, již bylo „naplánováno“ a mělo se to dít. Na politické úrovni roztržka trvala mnoho let a teoreticky by se dalo očekávat, že napětí bude eskalovat. Ale jak je možné, že jsem před dvěma lety věděl, že se něco velkého bude dít?

V mediích, mezi lidmi se mluví nehezky k Rusku. Že Putin je psychicky nemocný, že prý je „osamocený“ díky covidu, nebo, že chce po Ukrajině okupovat další státy. Ale já si to nemyslím a vím, že Putin ví dobře, co dělá a ví, jaké následky za to ponese on a Rusko. A přesto do toho šel. Jedna z mích domněnek, které můj mozek „vymyslel“ 😊 na základě informací, které získal z medií, je ta, že nechce, aby v Ukrajině a jiných blízkých státech, byla Americká armáda, tedy NATO. Ono to dává smysl, americká raketa z Ukrajiny poletí do Ruska cca dvě minuty. Zato, kdyby chtěl Rus zaútočit na Ameriku, jeho raketa by letěla dvacet minut. Takže zde máme jeden důvod, proč nechce Rus Američana u dveří. Prý po rozpadu východního bloku se Rus a Američan domluvili, že území východních států, bude neutrální. A co tu máme? Polsko, Slovensko, Čechy … jsou v NATO. Plně chápu obavu Rusa a radost Američana, nad oficiálním přiblížením se k potencionálnímu nepříteli, a to ještě bez boje.

Mozek vyhodnocuje jen to, co je mu předloženo. Dále mozek bere spíše v potaz negativní vyhodnocení, než to pozitivní. Proto jsem si uvědomil, že naše situace nás učí, jednu velkou věc, a to poslouchat své srdce. To nemyslí, ono ví. Mé srdce hlásí, že Rus nechtěl válku, ale byl donucen do ní jít. Protože šel cestou menšího neštěstí. Umíte si představit, kdyby vyčkával ještě několik měsíců? Američan by se nacpal na Ukrajinu, a to by pak byla válka se vším všudy. Američan chce válku, protože ví, že na ni vydělá. Amerika je ekonomicky v řiti a válkou by si polepšila.

V knize „Můj otec byl MiB“ se píše o Chazarech a jejich „slibu odvety“ Rusku. Chazaři se „rozprchli“ z Ruska do světa a dnes z nich jsou Rothschildové …. a další vládnoucí elita, která tahá za šňůrky loutek v podobě prezidentů, korporací… Tím, že zničí Rusko, získají další moc a prostředky.

Tato „vládnoucí“ elita, není pánem světa, ale je také loutkou dalších entit. Tyto entity nás po tisíce let zneužívají a mají nás jako „ovce“ na maso a energii. Zde jsem zašel asi dál, než jsem chtěl.

Chtěl jsem napsat pohled na celou věc. Není to pohled na problém, toto není problém, ale další „úkol“ ve škole života. Dnes v noci jsem si uvědomil, že se s tímto „systémem“ nedá bojovat silou, násilím, tak jak to dělá on. Protože bychom se dostali na stejnou úroveň, jako on. Je třeba bojovat srdcem, Láskou, odpuštěním. Milovat a odpouštět, neznamená to, že si necháme vše líbit, ale nebudeme násilí oplácet, pouze se bránit, vykrývat „úder“, ukročit bokem a nechat energii protivníka projít „za nás“.

Odešel sex a přichází milování

Delší dobu přemýšlím, zda se téma sex, erotika, milování, sem hodí. A ve čtyři ráno, jsem usoudil, že ano. Vždyť je to vlastně lidská potřeba, stejně jako jídlo, procházky či toaleta.

Pozoruji na sobě změnu, změnu vnímání mé sexuality. Ne, že bych se přeorientoval na stejné pohlaví či snad na něco úplně odlišného, ale spíše je změna ve vnímání prožitku. Ty tam, je potřeba ho tam strčit, zakvrdlat a uvolnit ze sebe napětí. Postupně cítím, že mě tato aktivita nenaplňuje, byť podvědomě ji stále vnímám, jako zažitou a je jakoby "mou součástí". Ale vím, že toto již nechci. Že toužím po jiném vnímání. Byť fyzická potřeba, by se na první pohled, mohlo někomu zdát shodná. 

Před mnoha lety, jsem měl milenku. Náš vztah trval několik let. Ona byla z druhé strany republiky, proto naše schůzky byli několikrát do roka. Ale o to intenzivnější. Vzájemně jsme k sobě cítili vztah, ale také si uvědomovali, že máme partnery. Proto city, touhu, nevyřčenou lásku, vždy schovali do "kufru", při odchodu z pensionu, hotelu. A zase rozbalili, až za několik měsíců, když jsem se zase sešli. Jednou, takhle v létě, v pensionu, se hned po příchodu na sebe vrhli a začali milovat. Ona dole, já na ní a v ní. Toužil jsem po ní a ona po mě. Dnes vím, že v tom bylo více, než sex. Milujeme se, já ji držím hlavu v náručí, pomalinku se v ní pohybují, vychutnávám si ten krásný společný pocit a v duchu křičím "miluji tě". A náhle se to stalo. Čas se zastavil, náhle jsem si uvědomil, že jsme středem vesmíru a naše duše vystoupili z nás, nad nás. Naše duše začali tančit, proplétat se a zářit mnoha barvami. Byl to nádherný pocit, který mě změnil pohled na sex. Náhle zde nebyl ten pocit "honba za orgasmem" protože vyvrcholení, "vystříkání se" je nic, proti tomu, co se stalo. Orgasmus u mě trvá několik vteřin a pak "nic". Tím nic, myslím prázdno, klid (vymeteno v hlavě) a pak zase reálný život. Po tom krásném prožitku, si čím dál více uvědomuji, po sexu, že o čem je ten sex? Ano, mám potřebu ho tam strčit, jak jsem psal na začátku, ale čím dál více, si potom uvědomuji, o čem to je? Ta potřeba je stereotyp, který mám zažitý, možná mě "stvořitelé" tak geneticky naprogramovali, abych zapomněl, že existuje i něco jiného, krásného a Božského. Možná stvořitelé – Anunaci, chtěli, aby lidé sexovali a množili se. Přeci jenom ze "zakázané" historie víme, že lidstvo bylo stvořeno, jako "nástroj" Anunaků, aby zde na zemi vykonávali fyzickou práci. Takže sex, vlastně byl "program" pro kopírování a obměna dosluhujících dělníků.

Ten Božský pocit, kdy se naše energie, duše spojí s partnerkou je nepopsatelný, ale již vím, že to je to, co chci prožívat s partnerkou. Proto již "nesexuji" s každou, která mi přijde "pod ruku", ale čekám, na tu pravou. Vím, že to nemusí být partnerka na celý život, ale může to být, jen vzplanutí dvou duší.

S kamarádkou jsme se bavili o vztahu, jak to vnímám já. Jak bych to chtěl vnímat. Či jaké to možná bude, v další dimenzi, do které teď přecházíme. Popisoval jsem ji to tak, že teď jsem s ní. Žijeme a tvoříme spolu svět. Manželství již nejsou. Partneři jsou spolu tak dlouho, jak jim to vyhovuje a naplňuje. Ona, má partnerka náhle někoho poznala a zamilovala se do něho. Já to také vycítil, cítil její štěstí a byl z toho také šťastný. Žijeme přeci v době, kdy máme všechny smyslu funkční a nejsou nám blokované, jako v minulé dimenzi. Partnerka ke mně přišla a oznámila mi, že se seznámila a ráda by byla s ním. Já, jelikož k ní cítím BEZPODMÍNEČNOU LÁSKU, tak ji to moc přeji. Respektive oběma to přeji a jsem z toho šťastný. Vím totiž, že nezůstanou dlouho sám.

Takto vnímám, přeji si, aby to bylo v páté dimenzi. 

 

Dva roky...

 

Když k nám "přišel" nezvaný host Covid, na konci zimy a začátku jara 2020, tak mi přišla myšlenka "dva roky". Nevím, co to má znamenat a co přijde. Myšlenky, ke mně chodí samy a teprve, když nastane jejich čas, tak zjistím, k čemu mě jsou a co tím mysleli. A to stejně je s "dva roky". Bylo to v období, kdy nikdo nevěděl, co Covid je zač a proč tu je? I já, jsem měl obavy z neznáma, z toho, co to přinese a jaké to bude mít následky. Média nás informovala o počtech nemocných, plných nemocnicích v Itálii, či stovkách mrtvých. I já měl obavy, ale ne takové ty velké, kdy se člověk bojí na někoho podívat, abych to náhodou nechytil. Byla to přirozená reakce, na neznámé. 
Teprve čas nám ukázal, co je Covid zač, proč tu je, co s ním zamýšlí a jak na něho koukat.
Když přišla informace "dva roky', říkal jsem si, že je to dlouhá doba a náhle koukám, že chybí, už je pár měsíců. Máme polovinu prosince, roku 2021. To znamená, ještě cca tři měsíce a poznám, co "dva roky" znamenají. Možná konec Covidu? Možná přiznání pravdy o Covidu? Možná můj "přechod" do 5. dimenze, o které se mnozí zmiňují. Přiznám se, že bych rád již poznal, co to je, a hlavně jak se žije v 5. dimenzi. Byť na začátku jsem chtěl zůstat ve 3. a být nápomocen v "probouzení" a i "probudivší se" lidem. Ale teď se těším na 5. dimenzi, kde budeme společně žít a budovat naši společnost v Lásce. Neříkám, že teď a tady je špatně, je zde krásně a já jsem šťastný, že zde v této krásné době jsem. V době, kde je mnoho dějů a prostorů, pro naše činy. Je zde mnoho krásného a Láskyplného. Je zde možnost tvoří, žít a prožívat.
Ale, už jsem "unavený“ a rád bych si" užíval" nového života v nové dimenzi. Možná přechod, bude můj "odchod". Odchod, kde zde nechám staré tělo a přejdu do nového těla v jiné realitě. Pro někoho zemřu, pro někoho pouze přejdu.
No, uvidíme, co na jaře mě čeká. Vždy slova, která ke mně přišla, byla k mému prospěchu. Tak i teď se těším, až poznám, jejich význam. 

26. února 2022

A je to tady. Covid "končí" a Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Hezké, jsem zvědavý, jak to bude vše pokračovat. 
 

Bolest, jako cesta poznání

Jak již víte z minula, mé fyzické zdraví není 100%. Dnes v noci se mi po roce ozvala střeva (Crohn) . Mám je asi o cca 60cm kratší, kus tenkého a kus tlustého střeva mě někdy na začátku 90tých let musely odoperovat a pak spojit. V místě spoje je srůst o průměru několika mm, kudy musí projít natrávená strava. A právě zde, se střeva ucpou, třeba slupkou či zelím.

Již druhý den, jsem cítil tlak v podbřišku, ale připisoval jsem to stentu (hadička) co mám, mezi ledvinou a močovým měchýřem. Ano mám ledvinový kamínek a v listopadu jdu na lékařský zákrok v celkové narkóze - vyndat stent a pak kamínek. Když to nepůjde, musí se použít operace. A tak, se večer kroutím v posteli a po chvilce si uvědomil, že to není urologické (stálá bolest), ale střeva, které bolí ve vlnách, tak jak pracují střeva (peristaltika). Bolest se zvyšovala a já začal intenzivněji prosit o pomoc Ježíše, Marii, Boha, světelné a Láskyplné bytosti. S tíží, jsem se dostal na toaletu, abych se vyprázdnil. Po vyprázdnění, se mé tělo vždy "zhroutí", jako bych, ze sebe vypustil se stolicí i energii. A tak jsem se sesunul na kolena a loky, klečel na dlažbě, okamžitě zpocený. Čůrky potu kapali na dlažbu. Bolest byla hodně velká, až jsem se i počůral (naštěstí jsem byl vyprázdněný), ale stále jsem v duchu prosil o pomoc, děkoval za ní a myslel na Lásku. Mohu vám říci, že byť bolest byla šílená, vnímal jsem v sobě rezervu, že bych zvládl více. Navíc pocit, že nejsem na to sám, mě hodně posiloval. Jsem rád, za tento pocit.

Bože, Ježíši, Marie, Světelné a Láskyplné bytosti, děkuji vám ze srdce, že jste stále se mnou v dobrém i ve zlém. Děkuji za to, že mě podpíráte, když jsem v bolesti fyzické, ale i duševní. Děkuji, miluji vás.... miluji nás, protože mi všichni jedno jsme. Pocházíme z Boha/Stvořitel, rozdělili jsme se, abychom poznali Lásku a v bezpodmínečné Lásce se opět spojili v jedno. 

Po čase, ještě doplním, vzpomínku na to, jak klečím a potím se. Toto mě došlo, několik dní poté: 

 Náhle vidím sám sebe, jedno mé JÁ, stojí vedle druhého JÁ, které klečí. To co stojí, si náhle uvědomuje, že bolest, kterou prožívá klečící JÁ, je jak to říci? Prostě "oproštěná" od pozorujícího těla a klečící tělo, je jakoby, bez duše. Nevím jak to popsat, ale asi se stalo to, že má duše opustila tělo a koukala na tělo. V ten okamžik, jsem si uvědomil několik věcí. První ta, že koukám sám na sebe, druhá věc, že bolest, kterou prožívám, tak má ještě "rezervu" a mohla by bolet ještě více a další uvědomění bylo to, že část bolesti "odebral" někdo. Ano, o bolest se "postarali" přizvaní hosté, které jsem prosil o pomoc. Za což jim moc děkuji. 

Nálada pod psa...

 

Sedím v kavárně, před sebou knihu, zákusek a kávu. Nemám náladu na nic. Utekl jsem z domu, jako malý kluk. A proč? Jsem citlivý, vnímavý, empatický... Jak již víte, jsem rozvedený, ale s bývalou manželkou ještě bydlím v našem společném domě s dětmi. Já čekám, až ona odejde a ona čeká, až já odejdu. Ale to teď není důležité. Jsem citlivý a žena přišla domů, už to, že se objeví ve dveří, není někdy dobrý pocit. Vnímám jak do dveří vchází, buď žena a nebo někdo jiný. Dnes vešel někdo jiný a hned se rozčilovala, že starší syn nebyl ve škole, že tamto či ono. Semnou, se nebaví o ničem, nic neřeší, jako bych doma nebyl. Ale bavila se, se synem o patro výše. Já, ale vnímal tu její "hnusotu" co z ní sršela. Ta hnusota, není ona, ale to něco v ní. Ano v ní! Vím, že má v sobě, dvě parazitující duše, které ji občas ovládají. A dělají to dobře. Mohu vám říci, že vnímám tyto bytosti, respektive tu jejich energii a je to "hnus". A dnes jsem ji cítil a musel utéci z domu. Dříve jsem tuto hnusotu, tolik nevnímal a spíše ji přehlížet. Ženu jsem miloval více jak 10 let.

Když jsem před lety prožil pocit bezpodminečné Lásky a začal Lásku žít na 100%, tak se náš vztah zhoršil. Dává to teď smysl. Já žil v Lásce a těm dvěma v ní, se to nelíbilo a proto se "postarali", aby se propast, která vznikala, rychle prohloubila a rozšířila.

Již jsem přestal, tolik reagovat na tuto hnusotu, dříve to bylo horší, ale občas se najdou chvíle, kdy uteču z její přítomnosti. Teď si uvědomuji, že na tu hnusotu reaguji více, když předtím bylo něco hezkého. Třeba dnes, jsem byl u kamarádky, hladil jsem ji a masíroval (ve vší slušnosti) a poté jsme byli společně s Aničkou a Petrem na pizze. Po jídle, se ještě projeli autem. Já všechny, poté rozvezl domů a sám jel domů, se na chvilku natáhnout na gauč. Vše bylo skvělé, až do chvíle, kdy se otevřeli dveře našeho domu..... 

Sundejme Ježíše Krista z kříže a uvolněte mu ruce ....

 

Sundejme Ježíše Krista z kříže a uvolněte mu ruce, aby je měl volné a mohl chodit mezi námi. Tím, že je přibytý na kříži, nám církve, náboženství .... ukazuje, jak dopadneme, půjdeme-li v jeho stopách. Sice nás nabádá, ať se modlíme ke kříži a Ježíši, ale to není ten Ježíš, co ho cítíme v srdci, ten, který přišel, aby nás osvobodil. Na kříži je "jejich ježíš" co s Kristem nemá nic společného. Už samotný kříž je "ikona NEdobra". 

Toto jsem si uvědomil, už dříve, ale po čtení v knize "Můj otec byl MiB" mě to docvaklo. A tak si několik dní říkám, že bych měl malý mosazný křížek s Kristem, který jsem si před cca deseti léty přivezl z Říma a pověsil ho do vstupní chodby domu, sundat. A tak jsem včera udělal. Ale co se stalo, to mě dostalo a utvrdilo, že má myšlenka, domněnka je správná. Kříž sundám a odložím na botník vedle klíčů od auta s tím, že až pojedu do města, kříž dám známému, co je věřící. Za necelou hodinu chci jet do města a koukám na mosazný kříž. Ježíš byl upadlý, mimo kříž. Hned mě napadlo, že to byl mladší syn. Za všechno doma rozbité, přeci mohou jenom děti :-):-):-) Syn řekl, že již to bylo rozbité, neměl důvod lhát, ví, že děti za takové drobnosti netrestám. A zde jsem si uvědomil to, že Ježíš Kristus, již nechtěl být na kříži. Křížek a Ježíše odložím na palubní desku, abych na něho nezapomněl. Napadlo mě, vyfotit ho a podělit se se známou, co se stalo. Při focení se rozpadl navíc i kříž. A to bylo pro mě poslední znamení. Teď již kříž nedám známému, ten by ho zase spojil, ale za to pevně, aby se již nemohl hnout. 

 

Ježíš a v něm Kristova energie, nemá být spojována s křížem a utrpením, ale s Láskou. Máme vždy dvě možnosti jak na každou věc, událost nahlížet. Buď vidíme to špatné anebo to hezké, pozitivní. A já chci vidět Ježíš a v něm Kristovu energii, jak je volný, a ne hřeby znehybněný. Ježíš je pro mě Láska, která patří nám všem, a ne jenom vyvoleným, kteří si přivlastnili právo hlásat co je pravda, co máme dělat a co si myslí Bůh. Nemám nic proti náboženství a církvi, ale pro mě to již není. Já již prozřel a vím, že Kristus a Láska jsou jedno. Pokud budu žít v Lásce, nebudu potřebovat zákony, nařízení, pravidla, přikázání .... A proč? Protože pokud budu žít v Lásce, budu milovat sebe a i druhé. Budu se k nim chovat s Láskou a nebudu jim ubližovat a "dělat je smutné". 

 Edit (třetí den) : mám doma 3D tiskárnu a vytiskl jsem kolečka. Kolega si dělal srandu, zda je to k jídlu a já odpověděl, že jsou to hostie (oplatky, chléb používaný při mši - tělo beránčí). A po chvilce mi to došlo. TVL :-) nejenom krev Kristovo při obřadu, jak Baalovo (Satanovo) stoupenci pijí, ale i jeho tělo jí. Copak si to lidé neuvědomují. To je jako pít krev a jíst tělo své matky, otce.... 

Létající sen

Ve snech jsem dříve moc nelétal, možná v mladí, nevím. S létáním jsem míval vždy problém. Málo kdy jsem letěl, tak jak chci, spíše jsem dělal dlouhé skoky, někdy, až nad stromy. V jednom příběhu zde popisuji sen, jak chci letět, ale žena mě stáhla dolů.

A tak jsem včera požádal o létající sen. Ano, požádal, já když něco "chci", tak o to požádám světelné bytosti, anděli, Boha... a vím, že se to stane. A tak včera večer, když ulehám do postele, jsem požádal o létající sen. Klidně i astrální cestování, které jsem zažil několikrát, ale spokojil bych se i s obyčejným létáním nad městem. 

A tak se stalo, ráno mě probudil telefon a já měl ještě v paměti sen. Asi jste zažili mnohokrát, že se vám zdál sen a za chvilku se vám vytratil z hlavy. Zůstala jenom vzpomínka, na něco a nevíte o čem to bylo. Naštěstí telefonát přerušil sen a já si ho mohl zapamatovat a uvědomit. 

Ve snu jsem byl v místech kde to znám, to místo je pouze v mé hlavě, ale vím kde jsem a často tam ve snech chodím. Je to ponuré prostředí, ale mě to nevadí, není tam velké nebezpečí. Ale co se dnes stalo, já létal, roztáhl jsem ruce a letěl. Vznášel se i dost daleko od míst, létal nad rozvodněnou řekou, v teplých krajích i nad zamrzlou řekou v Rusku. Proletěl jsem domem, tak, že jsem se ve dveřích a oknech otočil na bok jako letadlo.

Bylo to krásné a já byl (jsem) z toho šťastný. Šťastný ze snu, ale i z toho, že to funguje. Protože stačí si jenom přát a požádat.

Když, už se bavíme o létání, tak si vzpomínám na nedávný sen. V mnoha případech, si ve snu uvědomuji, že je to sen a mohu ho částečně, ale i plně ovládat. Ve snu jsem byl s mojí známou, která se mi líbí a mám o ní zájem (ona zájem nemá a plně to respektuji) a napadlo mě, že bychom mohli spolu létat. Bylo hezké pozorovat mě a ji při letu. Věděl jsem, že mám problém s létáním. A co se stalo? Ona mě držela za ruku a jako malého kluka z lehka táhla za sebou. Nebylo to nucené, spíše pomoc. Ona létala, bez problému a já za ní vysel. Nepadal jsem, či byl velká zátěž a když mě pustila, neletěl jsem moc obratně a rychle, jako ona, ale ani jsem nespadl. Byl jsem jako kluzák, co ho musí tažné letadlo vytáhnout, aby mohlo plachtit.

Jsou to krásné zkušenosti a pohledy. A já moc za ně děkuji. 

Instantní láska

Sedím v kavárně, čtu knihu a ke kávě pojídám zákusek. Host vedle u stolu si objednal pizzu č. 4. Obsluha se šla podívat do mrazáku, zda ji mají a měli. V igelitu, bezduchou zamraženou placku odnáší rozpéci. V tom mě napadlo přirovnání k nevěstinci, k bordelu, kam si člověk zajde, aby naplnil svou potřebu a odešel, zase do reality. Někdo má hlad, někdo chce "lásku". Nemají čas se zastavit a najíst se čerstvého s Láskou připraveného jídla.....