Z jiného soud-ku

Dnes budu psát na jiné téma, než předešlé, ale i tak zde bude mnoho společného s tématy minulými.

Na začátku roku 2018 jsem se definitivně rozhodl, že se rozvedu. O rozvodu přemýšlím, už více jak 5 let, tedy po deseti letech manželství. Manželce jsem to už asi třikrát oznámil a vždy nedotáhl do konce. Vždy jsem myslel, že snad to ještě půjde. Tři měsíce to bylo skvělé a po čase se zase vše vrátilo do stejných kolejí. Snažil jsem se manželství zachránit, nabízel společnou návštěvu psychologa, sexuologa, rodinného poradce, léčitele....dle jejího přání a výběru. Odpověď byla vždy stejná "nejsem blázen"! Ale to já nikdy netvrdil, jen vím a to jsem jí říkal, že problém tohoto typu není v jedinci i když to tak vypadá, ale ve všech zúčastněných. V naší rodině jsme to byli my všichni i naši děti. No nic, už se stalo, jak se stalo.

Požádat o rozvod, to zní divně, že jo? Ono to má v životě několik rovin. Jedna je, že začínáte pochybovat, chybu hledáte v druhém, ale i v sobě. V mém případě jsem cítil, že u nás doma chybí Láska a tak jsem jí dával já. Ale dělejte něco, když nemáte odpověď, reakci "pro sebe", protože i já chtěl Lásku dostávat. Jednoho dne, byl konec "nadstandardního dávání" a přešel jsem do "standardního módu". A čím dál více jsem se oddaloval od ženy. Pak nastalo období, kdy jsem se "uklízel" z její přítomnosti, třeba do pracovny k PC. Takto vegetuji už nějaký ten rok.

Další fáze je rozhodnutí "TO UDĚLAT". Jednoho vyostřeného dne (nikdy se nehádáme a nepereme) jsem si uvědomil, že už je konec a oznámil jí to. Poznala to hned, že už nebudou tři měsíce zkušební lhůta, ale že je to konec. Manželka už to ví, teď okolí - děti, rodiče, sourozenci a ti další. Těm "dalším" se to jenom suše oznámí, je to náš problém a do toho jim nic není a ani náš rozvod to nijak neovlivní. Ale co děti a rodiče, tam je to horší. Máme dva kluky, 15 a 10 let. Ten starší už věděl delší dobu, že to mezi námi skřípe a že se chci rozvést. Tomu mladšímu to bylo třeba opatrně oznámit. Tento problém jsem řešil i se starším synem a rád si vyslechl jeho názor, jak to říci mladšímu synovi. Naštěstí tento krok zvládla žena. Takže děti jsou informovány. Ale co bylo pro mě velice těžké, bylo říct to tchyni. Tchyni mám velice rád a vážím si jí. V té době byla po operaci a nebylo jí dobře, během oběda jsem jí to oznámil a ona to pochopila (přijala). Cítila už nějakou dobu, že nás vztah hodně skřípe. Co mi řekla, mě hodně šokovalo (nebudu zde psát, co mi řekla, ale bylo to milé). Takže zbýval tchán, tomu to neřeknu, možná to tuší, ale také nechám nějakou aktivitu ženě :-) Sourozencům jsem to řekl a přijali to bez komentářů. Nejhorší v celé události bylo, ne rozhodnout se, protože na toto téma myslím dlouho, rozhodnutí byla spíše úleva, pád kamene ze srdce. Nejhorší bylo, oznámit to tchyni, které jsem tím nechtěl ublížit.

Samotný rozvod u soudu probíhal v pohodě. Sice soudkyně měla zdržení, byla zmatená, žena neměla advokáta a trochu na začátku zvýšila rozruch, ale nakonec to dopadlo doufám, pro všechny strany dobře. Před termínem stání jsem se modlil a prosil Boha, Anděly.... o pomoc. Přál jsem si, ať to dopadne dobře pro všechny strany. Protože nejsme u soudu, kde se soudíme o hmotný majetek, ale o děti, naše děti. Proto jsem si přál, ať to dobře dopadne pro děti, protože o nás rodiče se tolik nejedná a jak se (já) domnívám, tak většina soudů o děti je o sobectví jedné ze stran.

Na návrh mého právníka, nakonec soudkyně i žena přijali návrh na svěření dětí do společné péče. Do vypořádání majetku (další stání) budeme žít jako dříve v jednom domě.

Děkuji všem a všemu za to, jak to dopadlo :-)