Velké výzvy

​

Je tomu několik let, co po mně syn chtěl, abych mu na 3D tiskárně vytiskl model vojenské vysílačky HARRIS pro jeho kamaráda. Tisk samotný není problém, pokud už máte hotový model, který někdo vytvořil za vás. Jenže já ho neměl a nikde nebyl k mání. Vysílačka byla tvarově složitá – spousta ovládacích prvků, konektorů, klávesnice, displej... Netroufal jsem si ji sám navrhnout, tehdy jsem si v modelování ještě tolik nevěřil.

​Přesto jsem zkusil vytvořit alespoň náčrtek v počítači. Ten se mi povedl. Pak jsem přidal jeden knoflík, klávesnici, konektor... A najednou mi došlo, že to vlastně není tak složité, jak se na začátku zdálo. Najednou jsem totiž nedělal celou vysílačku, ale jen její nepatrnou část. Vymodelovat jeden ovládací prvek už nebyl problém. I ten konektor, který vypadal složitě, stačilo v hlavě rozložit na válec se závitem, středový kolík a izolaci. Uvědomil jsem si, že všechno na světě se dá rozložit na dílky, které už zvládnout dokážu.

​To pro mě bylo velké ponaučení. Nešlo jen o to, že jsem vymodeloval a vytiskl svůj první velký projekt. Bylo to zjištění, že žádná životní výzva není tak obrovská, aby nešla rozložit na menší kousky, které lze řešit samostatně.

​Dnes už vím, že se nemusím bát ničeho velkého, co mě v životě čeká. Zpětně si uvědomuji, že tento princip praktikuji i v jiných oblastech – například v tom, jak si správně „přát“. Mnoho lidí chce hned na začátku velké věci: partnera, zdraví, peníze. Když je nedostanou okamžitě, snahu naučit se tuto dovednost vzdají. Ale copak novorozenec umí hned řídit auto? Ne, nejdříve se převaluje, leze, učí se chodit a postupně přechází od koloběžky přes kolo až k tomu autu.

​Stejné je to s přáními. Nejdříve je potřeba pochopit teorii a začít u malých věcí z každodenního života. Třeba si říct: „Dnes bude krásný den,“ nebo „U obchodu najdu volné parkovací místo.“ A pak sledovat, jak se to plní. Výsledky nepřijdou hned, stejně jako přicházejí pády při učení na kole, ale každým dnem se to zlepšuje.

​To, co byl na začátku nereálný úkol, se díky rozložení na drobné kroky stalo skutečností. Postupně jsem skládal díly k sobě, až se celý projekt začal zviditelňovat a jednoho dne stál hotový model vysílačky na stole.

​Život není hrozný ani sobecký. Jen někdy vidíme jen ten jeden velký problém, ze kterého zdánlivě není úniku. Pokud si ale v tom „špatném“ dni začneme všímat maličkostí – že zpívá pták, svítí slunce nebo se na nás někdo usmál – najednou už ten den není stoprocentně „hnusný“, ale třeba jen z devadesáti sedmi procent. Další den to může být zase o kousek lepší, protože už víme, co nám dělá dobře. Postupujeme kousek po kousku – knoflík, klávesnice, konektor. Až jednou ten „hnusný den“ zmizí úplně.