Jsme jako Bárt

Máme doma, no spíše u domu a občas i v domě kocoura, jmenuje s Bárt. Před lety, nám odešla, ano přímo, odešla do lesa naše kočka Bára a již se nevrátila. Říká se, že kočky neumírají doma, ale "vytratí" se, aby umřely a jejich tělo nehnilo u domu. Přál jsem si opět kočku u domu a jednoho dne se tak stalo. Děti přinesly domů kotě.

Bárt je kocour, co stále mňouká, když má hlad, když chce domů, když je v domě, když chce hladit, když jí a má plnou tlamu :-) A také se plete pod nohy, jdu po schodech a on si stoupne pod nohu, těsně než došlápnu na schod. No, nezabili byste ho? :-) A nebo máte plné ruce nákupu a on se otírá o nohy. Jsou to někdy nepříjemné chvíle, ale ALE ALE... Můj životní názor je ten, že nic špatného se neděje, jenom to v danou chvíli špatně vidíme a tím pádem i chápeme. A tak se od Bárta učím. Představte si, že jste Bárt a nebo vaše domácí zvířátko (děti, manžel/ka) a já (Vy) Bůh :-) A hned to vypadá jinak a zapadá to do sebe lépe. Vy se chcete otřít o nohu, protože vítáte svého pána, kterého milujete. Ale on vás nakopl. PROČ MĚ, ZROVNA MĚ NAKOPL!!!? Z pohledu kočky jsem ji nakopl, šlápl na ní či odehnal. Ale já na ni šlápl nedopatřením, odehnal proto, že ji hrozilo nebezpečí. A nebo dávám do misky granule, vy se hned hrnete a granule se rozsypou. Kdyby jste počkali, byla by miska plná, teď je jí jenom půl a zbytek rozházen po okolí a musíte pracně granule hledat.

To samé se žábou na silnici. Zastavíte autem u ní, vezměte jí do ruky a políbíte. Pokud se z ní stane krásná princezna či princ, máte vyhráno. Pokud zůstane stále žábou a vy máte hořko na jazyku z francouzského polibku, tak žábu odnesete vedle vozovky, aby se jí nic nestalo a odložíte. Co se vlastně dělo v hlavě žáby? Žába se bála, přišel přeci velký predátor, co mě chtěl sežrat, já musela bojovat a nakonec se z toho dostal :-) A takto někdy vidíme pomoc Boha, Andělů, ale i přátel a cizích lidí, kteří to s námi myslí dobře.

Jsme Bárt, co ho Bůh bezdůvodně nakopne...... 

Sen: Německo, konec války...

Asi před rokem (2018) se mi zdál sen, nebyl to obyčejný sen, ale takový, jakým říkám, že jsou intenzivní. Tento sen byl na tři díly, bylo zajímavé, že díly byly na přeskáčku, ale při posledním snu jsem pochopil, proč byly přeházené.

1. díl - Běžím lesní pěšinou, někdo mě honí. Cestu znám, je to kousek od naší obce, na konci cesty je silnice. Běžím, na konci cesty není zatáčka vpravo, podél asfaltové silnice jako v reálu, ale vybetonované asi 2 metry široké koryto podél silnice a cca 2 metry hluboké. Je plné odpadků a já se snažím koryto přeskočit, nepřeskočím a spadnu do odpadků (kusy krabic a plastů), napadá mě, že se zde schovám. Sen pokračuje 3. dílem. 

3.díl (byl jako druhý po prvním díle) - Zajali mě vojáci, nejspíš to byli rusové, byla 2. světová válka. Přivázali mě na kovovou postel, hlavou dolů a roztáhli ruce. Matrace byla kovová, takové to odpružené pletivo v rámu (dříve běžné). Mám přes obličej plynovou masku, do které mi pouští plyn. Dusím se, ale těsně, než omdlím, přeruší přívod plynu a nechají mě, abych se vzpamatoval. Takto to stále opakují, vidím od plynové masky kohout a jak s ním ovládají přívod plynu. Dusím se jedovatým plynem. Vidím, jak zarývám prsty do drátěnky, jak křečovitě svírám prsty, jak se mi lámou nehty, obracím se na druhou stranu. Řvu bolestí, jak mě plyn leptá a pálí.

2. díl (poslední) Mám na sobě oblek, stojím ve studiu a mluvím do mikrofonu, vše je přímý přenos do rozhlasu. Mluvím důsledně a fanaticky. Mluvím k lidu, k Německému lidu, aby se nevzdal a bojoval, že vítězství je na dosah. Mluvím fanaticky, ale v hlavě vím, že je konec, že válku jsme prohráli. Rusové jsou ve městě, město je dobyto. "střih snu" Jsem zajat i s rodinou, chystám se zabít (zastřelit) děti!!! V tom se probudím. Proto to přeházení dílů, abych se hned neprobudil.

Druhý den pátrám, kdo byl ten muž, proč plyn, mučení a zabití dětí. Muž byl Paul Joseph Goebbels, ano "TEN" Goebbels, co stál po boku Hitlera. Na Wikipedii se mimo jiné píše, že s manželkou uspali a otrávili šest dětí .....

Stěny v plynových komorách jsou poškrábané od toho, jak se lidi dusili a v agónii strachu a bolesti umírali.

Lásku jim, odpuštění všem...

Odpouštím všem, hlavně těm, co dali příkaz hodit plechovku s kyanidem, těm co to vymysleli i realizovali. Ať si jejich duše uvědomí, co dělali, poučili se z toho a již to příště nedělali.

Z jiného soud-ku

Dnes budu psát na jiné téma, než předešlé, ale i tak zde bude mnoho společného s tématy minulými.

Na začátku roku 2018 jsem se definitivně rozhodl, že se rozvedu. O rozvodu přemýšlím, už více jak 5 let, tedy po deseti letech manželství. Manželce jsem to už asi třikrát oznámil a vždy nedotáhl do konce. Vždy jsem myslel, že snad to ještě půjde. Tři měsíce to bylo skvělé a po čase se zase vše vrátilo do stejných kolejí. Snažil jsem se manželství zachránit, nabízel společnou návštěvu psychologa, sexuologa, rodinného poradce, léčitele....dle jejího přání a výběru. Odpověď byla vždy stejná "nejsem blázen"! Ale to já nikdy netvrdil, jen vím a to jsem jí říkal, že problém tohoto typu není v jedinci i když to tak vypadá, ale ve všech zúčastněných. V naší rodině jsme to byli my všichni i naši děti. No nic, už se stalo, jak se stalo.

Požádat o rozvod, to zní divně, že jo? Ono to má v životě několik rovin. Jedna je, že začínáte pochybovat, chybu hledáte v druhém, ale i v sobě. V mém případě jsem cítil, že u nás doma chybí Láska a tak jsem jí dával já. Ale dělejte něco, když nemáte odpověď, reakci "pro sebe", protože i já chtěl Lásku dostávat. Jednoho dne, byl konec "nadstandardního dávání" a přešel jsem do "standardního módu". A čím dál více jsem se oddaloval od ženy. Pak nastalo období, kdy jsem se "uklízel" z její přítomnosti, třeba do pracovny k PC. Takto vegetuji už nějaký ten rok.

Další fáze je rozhodnutí "TO UDĚLAT". Jednoho vyostřeného dne (nikdy se nehádáme a nepereme) jsem si uvědomil, že už je konec a oznámil jí to. Poznala to hned, že už nebudou tři měsíce zkušební lhůta, ale že je to konec. Manželka už to ví, teď okolí - děti, rodiče, sourozenci a ti další. Těm "dalším" se to jenom suše oznámí, je to náš problém a do toho jim nic není a ani náš rozvod to nijak neovlivní. Ale co děti a rodiče, tam je to horší. Máme dva kluky, 15 a 10 let. Ten starší už věděl delší dobu, že to mezi námi skřípe a že se chci rozvést. Tomu mladšímu to bylo třeba opatrně oznámit. Tento problém jsem řešil i se starším synem a rád si vyslechl jeho názor, jak to říci mladšímu synovi. Naštěstí tento krok zvládla žena. Takže děti jsou informovány. Ale co bylo pro mě velice těžké, bylo říct to tchyni. Tchyni mám velice rád a vážím si jí. V té době byla po operaci a nebylo jí dobře, během oběda jsem jí to oznámil a ona to pochopila (přijala). Cítila už nějakou dobu, že nás vztah hodně skřípe. Co mi řekla, mě hodně šokovalo (nebudu zde psát, co mi řekla, ale bylo to milé). Takže zbýval tchán, tomu to neřeknu, možná to tuší, ale také nechám nějakou aktivitu ženě :-) Sourozencům jsem to řekl a přijali to bez komentářů. Nejhorší v celé události bylo, ne rozhodnout se, protože na toto téma myslím dlouho, rozhodnutí byla spíše úleva, pád kamene ze srdce. Nejhorší bylo, oznámit to tchyni, které jsem tím nechtěl ublížit.

Samotný rozvod u soudu probíhal v pohodě. Sice soudkyně měla zdržení, byla zmatená, žena neměla advokáta a trochu na začátku zvýšila rozruch, ale nakonec to dopadlo doufám, pro všechny strany dobře. Před termínem stání jsem se modlil a prosil Boha, Anděly.... o pomoc. Přál jsem si, ať to dopadne dobře pro všechny strany. Protože nejsme u soudu, kde se soudíme o hmotný majetek, ale o děti, naše děti. Proto jsem si přál, ať to dobře dopadne pro děti, protože o nás rodiče se tolik nejedná a jak se (já) domnívám, tak většina soudů o děti je o sobectví jedné ze stran.

Na návrh mého právníka, nakonec soudkyně i žena přijali návrh na svěření dětí do společné péče. Do vypořádání majetku (další stání) budeme žít jako dříve v jednom domě.

Děkuji všem a všemu za to, jak to dopadlo :-)