Bolest, jako cesta poznání

Jak již víte z minula, mé fyzické zdraví není 100%. Dnes v noci se mi po roce ozvala střeva (Crohn) . Mám je asi o cca 60cm kratší, kus tenkého a kus tlustého střeva mě někdy na začátku 90tých let musely odoperovat a pak spojit. V místě spoje je srůst o průměru několika mm, kudy musí projít natrávená strava. A právě zde, se střeva ucpou, třeba slupkou či zelím.

Již druhý den, jsem cítil tlak v podbřišku, ale připisoval jsem to stentu (hadička) co mám, mezi ledvinou a močovým měchýřem. Ano mám ledvinový kamínek a v listopadu jdu na lékařský zákrok v celkové narkóze - vyndat stent a pak kamínek. Když to nepůjde, musí se použít operace. A tak, se večer kroutím v posteli a po chvilce si uvědomil, že to není urologické (stálá bolest), ale střeva, které bolí ve vlnách, tak jak pracují střeva (peristaltika). Bolest se zvyšovala a já začal intenzivněji prosit o pomoc Ježíše, Marii, Boha, světelné a Láskyplné bytosti. S tíží, jsem se dostal na toaletu, abych se vyprázdnil. Po vyprázdnění, se mé tělo vždy "zhroutí", jako bych, ze sebe vypustil se stolicí i energii. A tak jsem se sesunul na kolena a loky, klečel na dlažbě, okamžitě zpocený. Čůrky potu kapali na dlažbu. Bolest byla hodně velká, až jsem se i počůral (naštěstí jsem byl vyprázdněný), ale stále jsem v duchu prosil o pomoc, děkoval za ní a myslel na Lásku. Mohu vám říci, že byť bolest byla šílená, vnímal jsem v sobě rezervu, že bych zvládl více. Navíc pocit, že nejsem na to sám, mě hodně posiloval. Jsem rád, za tento pocit.

Bože, Ježíši, Marie, Světelné a Láskyplné bytosti, děkuji vám ze srdce, že jste stále se mnou v dobrém i ve zlém. Děkuji za to, že mě podpíráte, když jsem v bolesti fyzické, ale i duševní. Děkuji, miluji vás.... miluji nás, protože mi všichni jedno jsme. Pocházíme z Boha/Stvořitel, rozdělili jsme se, abychom poznali Lásku a v bezpodmínečné Lásce se opět spojili v jedno. 

Po čase, ještě doplním, vzpomínku na to, jak klečím a potím se. Toto mě došlo, několik dní poté: 

 Náhle vidím sám sebe, jedno mé JÁ, stojí vedle druhého JÁ, které klečí. To co stojí, si náhle uvědomuje, že bolest, kterou prožívá klečící JÁ, je jak to říci? Prostě "oproštěná" od pozorujícího těla a klečící tělo, je jakoby, bez duše. Nevím jak to popsat, ale asi se stalo to, že má duše opustila tělo a koukala na tělo. V ten okamžik, jsem si uvědomil několik věcí. První ta, že koukám sám na sebe, druhá věc, že bolest, kterou prožívám, tak má ještě "rezervu" a mohla by bolet ještě více a další uvědomění bylo to, že část bolesti "odebral" někdo. Ano, o bolest se "postarali" přizvaní hosté, které jsem prosil o pomoc. Za což jim moc děkuji.